To tělo na chodníku

42.

Před knihkupectvím, o necelých patnáct minut později…

OMLOUVÁM SE, řekl Smrť.
“To je v pořádku,” usmál se Oscar. “Vůbec nic se neděje.”
JÁ VÍM, řekl Smrť. Mít v obličeji nějaké mimické svalstvo, vytvářelo by teď mimořádně smutný výraz.
“Je to koneckonců jen formalita.”
SAMOZŘEJMĚ. ALE VÍŠ… V PŘÍPADĚ JEDNOHO Z VÁS MI TO STEJNĚ POKAŽDÉ PŘIPADÁ TAK NĚJAK… NEFÉR.”
“To nemá logiku,” podotkl Oscar a klidně si zapálil (nehmotnou) cigaretu. Nemělo. To nemohl popřít dokonce ani Smrť. Někdy zkrátka nemůžete udělat víc, než pokrčit rameny. Scéna byla dokonale přehledná. Čas zesirupovatěl a přibrzdil. Tmavozelená nit zeslábla a ztratila se z dohledu.
BYLO TO RYCHLÉ, podotkl Smrť.
“Ano, ” zachmuřil se Oscar, “až podezřele rychlé. Bez varování. Ti hajzlové se začínají zlepšovat.”
Tělo na chodníku vypadalo křehčí, než ve skutečnosti bylo. Pořád ale bylo krásné. Rozhozené měděné kadeře. Překvapený výraz. Kapka krve na lícní kosti, čistě pro efekt. Té krve bylo samozřejmě víc, mnohem víc, ale tím se Oscar už z principu odmítl zabývat. Kdyby to absolutně nepopíralo všechny skutečnosti, dalo by se říct, že v něm při pohledu na mrtvého motorkáře, jehož tělo ještě před chvilkou spokojeně obýval, byla malá dušička. Někdy vám totiž vědomí, že nejde o definitivní stav, je tak nějak houby platné…

Pohlédněme pravdě do tváře. I Náhoda je mrcha. Zanedlouho opět vstoupí na scénu. A bude to bolet….

Lidský druh, krom toho, že je v jistém smyslu tím nejnebezpečnějším a nejdestruktivnějším na této planetě, disponuje ještě jednou netušenou schopností. Schopností promptně odvrátit zrak, objeví-li se na obzoru něco skutečně, ale skutečně důležitého. Něco, co by mohlo narušit vnímání onoho ušmudlaného koberce Staré (dobré) Reality, a byť jen naznačit, že by se něco mohlo skrývat pod ním. Když se jen několik vteřin poté, co se na chviličku tak nepříjemně setmělo, na konci ulice objevila uřícená Průvodkyně s hrůzou zježeným Mungojerriem v patách, nikdo si jich ani nevšiml. Oscar se zájmem přihlížel, kterak míjejí jeho zaparkovaný motocykl. Dveře knihkupectví. Když se jim v zorném poli objevilo TO tělo, mírně strnuli leknutím, a vyjekli – každý ve svém jazyce – neslušné slovo. Ale pořád byli profesionálové… MUSELI to zkusit.
“Tak dělej,” vrčela Bastet. Přitiskla byvšímu motorkáři ruce na hrudník. Sklonila hlavu a opřela se tváří o bledý obličej. Nic. Ani jiskřička přítomnosti. Zoufale na něj zapředla. Mungojerrie, zredukovaný šokem na kouli zvlhlé trčící srsti, zpitoměle přistoupil blíž a olízl motorkáři spodní ret. Na svou lidskou podobu by se teď nezmohl, ani kdyby ho za to platili.
Oscar byl za ta léta zvyklý na ledacos, ale na tohle se vážně nemohl dívat.
“Zlatíčko,” zašeptal.
Bastet vzhlédla a podívala se na něj. Měla v očích slzy a její ústa tvořila dokonalé obrácené Ú.
“Už s tím přestaň. Prosím.”
“Ne…”
“Je pozdě. Vlákna jsou přetržená. Je mi to líto.”
“Tak TOBĚ je to líto!?” vyletěla, až se Mungojerrie přikrčil. Byvší Oscar ji trpělivě pozoroval. Vydržela jeho pohled sotva tři vteřiny. Pak polkla a s hlubokým povzdechem si objala ramena. Dotýkat se toho těla už dávno přestalo mít smysl. Byl čas udělat to, co se udělat muselo. Čas chovat se jako profesionál.
“Dobrá,” utřela si nos a nasadila výraz TÉ, která to určitě zvládne. “Chceš si zopakovat tradiční Vyproštění, nebo se máme pokusit tohle tělo opravit?”
“Půjde to? Měl jsem ho docela rád.”
“Výborně. Kocourku, jak dlouho je ještě udržíme mimo?”
Mungojerrie vyskočil na zábradlí a pátravě se rozhlédl. Všichni si prozatím hleděli svého a zdálo se, že ještě chvilku budou. A kdyby se situace čirou náhodou nečekaně obrátila, měl v zásobě spoustu triků, jak odvést pozornost. Ve vyvolávání povyku býval mistr, a jak známo – některé dovednosti se nezapomínají. Průvodkyně přikývla. Zalovila v kapse, vytáhla telefon a vytočila jediné číslo, které se momentálně vytočit dalo.
“Ben Locksley? Ano. Mohl bys pro nás něco udělat, prosím? Co nejrychleji. Neptej se, na vysvětlování bude dost času. Sanitku? No, spíš… pohřebák,” zašklebila se a byvší Oscar zvedl oči v sloup.
“Přijede. Máme počkat.”
“Báječné. Odvezeš mi mašinu k Shorty, prosím? Nechci ji tu nechávat, mám na ní samostříl a tak…”
Bastet si utřela slzy a konečně se usmála.
“Čistě pro jistotu – na kolik máš tu věc pojištěnou? Víš, co se říká… Nikdy nenech kočku řídit.”
Oscar se lehkomyslně zachechtal.
A přesně tu chvíli si mrcha Náhoda vybrala k tomu, aby vstoupila na scénu. Tenká slupka Reality se zachvěla a v rozích se začala odlupovat. Dost na to, aby ten, kdo právě zahnul do této ulice, obrátil pohled jejich směrem. Ba co víc, aby uviděl to, co v žádném případě uvidět neměl. Mungojerrie lehce kvíkl a srst se mu opět naježila, to ale nebylo nic ve strovnání s tím, jak se zatvářila Bastet. Její výraz by se dal nejpřiléhavěji vtělit do slov: proč-vždycky-já-můj-bože? Nikdo, dokonce ani Náhoda, na její nevyslovenou otázku samozřejmě neměl odpověď.
Neměl ji ani vlastník purpurové Nitě. Stál na rohu jako opařený a nevěřícně zíral na tu spoušť. Šok přijde mnohem později. Společně s poznáním, že dát si s Robbiem Rossem schůzku právě tady ROZHODNĚ nebyl ten nejlepší nápad. Vidíte? Náhoda.
Někdy, pomyslel si zničeně Oscar, má ale vážně hnusný smysl pro humor…

To be continued…

Vidoucí a Vidění

V jiném koutě Londýna, nějakou třičtvrtěhodinku poté…

41.

… co Oscar ukončil hovor a zaklapl onen nechutně novodobý mobilní telefon, učinila stará dobrá Realita úkrok stranou. Pryskyřníkově žlutá stěna knihkupectví za Básníkovými zády se přestala tvářit nevinně, popřela vše, co do té doby věděla o současném stavebnictví a chlípně se zavlnila. Přestože přitom nevydala žádný slyšitelný zvuk, Oscar se zastavil. Jeho úsměv se velmi rychle měnil ve výraz, nejpřiléhavěji popsatelný slovy:

ale do hajzlu…

Dokonce i zcela nevědomému a nepoučenému pozorovateli by v tu chvíli muselo být jasné, že v duchu rychle počítá. A výsledek neshledává býti nikterak povzbudivým. Od motocyklu – a tím pádem i od pouzdra se samostřílem – ho dělilo téměř šest metrů…

***

Robbie Ross, majitel růžové Nitě, vyklepaný Viktorián a čistě technicky vzato novopečený Vidoucí, zíral na svůj palec u nohy. Nehybně. Fascinovaně. Velice soustředěně. Palec se chvěl. Vypadal uboze. Malá, smrtelně bledá věcička k politování. Jeden by nad ním zaplakal. Zcela na rovinu – jeden by zaplakal i nad Robbiem. Neboť v tu chvíli ilustroval stav onoho malého bledého palce tak nějak celkově Robbieho rozpoložení…
Existují telefonáty, jenž vzbouzí v příjemci bezuzdnou radost, provázenou příjemným vzrušením a podvědomým doufáním ve věci příští.
A existují telefonáty, které naopak přijímáme s mrazením v zádech.
Tenhle telefonát byl strašlivou kombinací obého – děsu, i blaženého trnutí v tříslech. Prevítův hlas zněl sladce a konejšivě – hlas hada v Ráji nemohl být svůdnější. Zároveň ale vyslovoval příšerné věci.
“Ty čirou náhodou NEMÁŠ Oscarovo soukromé číslo, viď, že ne?”
A:
“Vždyť o nic nejde – nechci se vám plést pod nohy, jen bych rád zjistil, co se děje.”
A taky – což bylo zdaleka nejhorší:
“Sejdeš se se mnou? U Olivky, třeba? No tak, Rossi – chci tě jen VIDĚT. Prosííím.”
Robbie měl dost rozumu, aby držel pusu zavřenou, ale byl to boj. Protože tohle se nezměnilo. Jestli Krásný Prevít něco doopravdy ovládal, byla to schopnost manipulace prakticky s kýmkoli. A právě mistrný um, omotávat si bližní kolem prstu, ona schopnost, kterou zcela očividně trénoval celých sto let, činila Krásného Prevíta ještě krásnějším a ještě nebezpečnějším. To, že si na tenhle svůj rozkošný povahový rys definitivně Vzpomněl a rozhodl se jej pečlivě oprášit, to rozhodně nebyla dobrá zpráva. Znamenala totiž, že jsou v maléru. Protože TEĎ už Bosie svoje čmuchání nevzdá. Společně s poznáním, jak nebetyčnou pitomost způsobil tím, že si ho připustil k tělu, měl tento nezvratný fakt na Robbieho účinek zcela drtivý.
Za tohle ho Oscar přetrhne.
Ba co víc, Tým už s ním – jakožto slabošským a nedůvěryhodným pitomcem – nebude chtít mít nikdy nic společného. Hrozné pomyšlení. Vlastně víc než hrozné…

***

Většina věrných nohsledů Lorda Inkvizitora bývá beztvará, vyznačuje se šedivou, nudnou přízrakovitostí tvorů, na nichž vlastně až tolik nezáleží. Pěšáci, které Inkvizitor může postrádat. Tenhle ale podobu měl. Podobu vyzáblého, chronickým nechutenstvím stiženého úředníka daňového úřadu. Na pozadí jásavě žluté zdi knihkupectví vypadal nepatřičně – jako polozapomenutá dětská noční můra. Oscar nehnul brvou. Klidně dýchal a snažil se odhadnout svoje možnosti. Byl tu sám. A věděl, co může čekat. To, že ta věc vyhlížela slabá jako věchýtek ještě neznamenalo, že taková je. Služebníci Lorda Inkvizitora v tomto směru dokonale klamali tělem. Mnozí členové Týmu – včetně Oscara samotného – utržili pěkných pár jizev, než tohle stačili zjistit.
Ulice byla liduprázdná. Najednou se nepříjemně ochladilo a vzduch podivně zešedl. Štípal na jazyku jako zrnko střelného prachu. Oscar polkl a podvědomě zaujal stabilnější pozici. V myšlenkách pocítil jemný dotek mysli dalšího člena týmu – zřejmě Bastet nebo Mungojerrieho – ale dotyčný byl daleko. Moc daleko.
Hubený muž – víc přízrak než živá bytost – se nepříjemně usmál. V ruce se mu objevil nůž. V šedavém oparu zářila čepel jako drahokam…

To be continued…

Komunikace jednadvacátého století

40.
(Před květinářstvím, o necelé dvě minuty později…)
Pronásledující mladý muž se zastavil. Chvíli civěl do prázdna a pak sáhl po telefonu. Pronásledovaná dáma v modrých šatech dokázala i nadále předstírat, že ho nevidí, převzala od prodavačky nádhernou kytici a prošla kolem mladíčka tak nevšímavě, jak jen dokázala. Srdce jí přitom bušilo jako splašené, ale mysl zaplaťpánbu fungovala s přesností švýcarského hodinového strojku. Pronásledovaná dáma šla dál. Ještě chvilku jí ve tváři prodléval výraz vystresované lasičky, ale pak ho nahradil úsměv. Ten líbezný zmetek ji v jistém směru přece jen inspiroval… Přesunula květiny z jedné ruky do druhé a ledabylým gestem zalovila v plátěné kabelce. Komunikace jednadvacátého století je přece tak hloupě jednoduchá…

(V ordinaci doktorky Shortové, ve stejnou chvíli…)

Herdekbaba si – zcela ignorujíc nenaložené kočičí frkání – klidně zapálila další doutník. Klidná ovšem byla pouze navenek. Sluchátko, které svírala mezi ramenem a uchem pomalu začínalo vlhnout. Možná to bylo tím, jak hláskem na opačném konci prosakovala hysterie.
“Koukni, Shorty, já VÁŽNĚ nechci bejt paranoidní,” opakovala Olive, “ale dej na mě – tohleto prostě NENÍ normální!”
“Ále jdi ty… Tak plaší, co je na tom nového. Nemohl zjistit nic, co by nás – nebo jeho – nějak ohrozilo. Oscar přece není žádnej cucák, kterej se jen tak mýrnyx týrnyx nechá vystopovat.”
“Jenže o něj teď nejde,” kvíkla Olive. “Mohlo by jít o Tým jako takovej. Vždyť víš, že se blíží Setkání, Londýn je plnej Vidoucích a … Hele, znám Bosieho léta a přísahám, že se ještě nikdy nechoval takhle pošahaně. Vystřelil ze studia jako cvok – co když někoho poznal? Co když se dostal blíž, než si myslíme? Ten pitomec je schopnej udělat nějakou – “
“Olivko,” zamručela konejšivě Herdekbaba, “tohle přece zvládneme. Zvládli jsem horší věci, ne?”
“Jo, ale stejně Oscarovi raději zavolej, platí? Je v Londýně?”
“Říkal něco o Francii, ale snad ještě neodjel. Hned mu zavolám. A ty přestaň zbytečně panikařit a pozdravuj Constance.”
Chvilka obezřetného ticha.
“Ehm…. čistě pro zajímavost,” zasmála se na druhém konci ostýchavě Olive, “jak TOHLE víš?”
Herdekbaba si významně odkašlala. Jsou chvíle, kdy doslova CÍTÍTE, kterak váš neviděný společník začíná rudnout…
“Tenhleten tým,” zašeptala Olive křehkým hláskem, “to je jedna velká drbárna.”
“To nepopírám. Taky nepopírám, že z vás mám obrovskou radost,” dodala Herdekbaba tónem, který by se dal považovat za téměř láskyplný, kdyby ho užila jiná osoba. Nicméně Olive ho pochopila zcela správně. Usmála se.
“Myslím, že Oscar taky,” řekla tiše. A rozechvěle ukončila hovor.

***
Oscarův lahodný hlas se ozval téměř okamžitě.
“Haló,” zašeptala spiklenecky dáma s kyticí, “tady je paní Dallowayová. Mám to potěšení hovořit se sirem Henry Wottonem?”
“Zajisté. Ehm, nemusíš kryptit, Ginny – tohle je bezpečná linka.”
“Díkybohu. Drahoušku, nechci tě děsit, ale potkala jsem…”
“Sira Douglase, já vím. Klid. Máme ho pod kontrolou.”
“Vypadal poněkud… vyvedený z míry. Tedy, rozhodně se nechoval normálně, jestli víš, co tím chci říct.”
“On se někdy CHOVÁ normálně?”
“Přestaň kašpárkovat, Oscare – tohle je vážná věc. Jen tak mezi námi… pokládáš za zcela a úplně vyloučené, že se pokusí nějakým způsobem vetřít na… však víš, kam?”
“Ale zlatíčko – to se VÍ, že nepokládám. Dokonce to považuji za velmi pravděpodobné. Přesněji – pokud chceš vědět, jestli je takový idiot, aby se tam ukázal, pak tě musím ujistit, že ano. JE takový idiot. Ne, že by nám tím nepřidělával práci, ale jak říkám – není důvod se bát. Mám přece samostříl.”
“Ty jsi zkrátka beznadějný případ,” vzdychla a zapálila si cigaretu.
“Stejně jako ty, drahoušku,” zasmečoval spokojeně. Tuhle narážku se rozhodla raději přejít.
“Ehm. Co je to za zvuk?”
“Rozbrušovačka. Moje motorka potřebuje nějaké úpravy.”
“Ach. Nemůžu tě vidět, aniž bych v duchu neslyšela Steppenwolf…”
Vyprskl smíchy.
“Po tomhle vtípku už se mi začínalo stýskat. A po tobě taky. Zavolám ti,” zamručel spikleneckým tónem,” kdybych potkal TVÉHO krásného prevíta.”
“Platí,” zasmála se, ale zároveň jí naskočila husí kůže. Pevně doufala, že na TUHLE altenativu tentokrát nedojde…

To be continued…

Akutní nedostatek zlatých rybiček (a vše, co s tím souvisí)

39.

V ordinaci doktorky Shortové, o hodinu později…

Vypadalo to celkem idylicky. Kdyby sem někdo čirou náhodou nakoukl, nepojal by ani stín podezření, že je svědkem něčeho neobvyklého. Jen si to zkuste představit – důstojná, na první pohled* přívětivá šedovlasá dáma sedí za stolem a s nezbytným doutníčkem v koutku úst skládá jednu zlatavou obálku za druhou. Dělá to pečlivě, jak se na tak důležitý úkol sluší a patří. Na okraji desky starodávného psacího stolu – působivé to ukázky poctivé práce z krásného třešňového dřeva, leží kočka. Jemný letní větřík, pronikající pootevřeným oknem, opatrně čechrá a obrací krátkou, pískově žlutou srst a drze osahává tmavší místečka na špičatých koncích uší. Kočce to nevadí. Její ocas se ani nehne. Nezajímá ji ani akvárium, které se již nějakou dobu beztak vyznačuje akutním nedostatkem rybiček. Kočka se dívá. Pečlivě přihlíží, jak se Herdekbabiny prsty pohybují. Zlatožlutý papír z rákosových vlákének se s tichým praskáním poddává. Pak se doktorčiny hůlkovité prsty pozvolna natáhnou pro pero, naplněné černým inkoustem. Kočka zpozorní, neboť tahle fáze je ze všech nejdůležitější. Tichounce se posadí a kontroluje, jak se za hrotem pera objevuje adresa. Další adresa z nekonečného seznamu adres, které ještě zbývá napsat…

Na ulici před Oliviným studiem, o půl hodiny dřív…

Krásný prevít běžel jako šílenec. V žilách mu – krom nezbytného adrenalinu – klokotala ryzí paranoia. Vědomí, že když svůj cíl ztratí z dohledu, bude zase na začátku. Utíkal, div mu nepraskly plíce. Jako závodní chrt za falešnou návnadou. Fofrem za další možnou odpovědí. Takhle nějak asi začíná šílenství…
Co se návnady týče, ta o svém zběsilém pronásledovateli prozatím neměla ani tušení. Klidně si upravila účes, rozhlédla se a přešla na druhou stranu ulice. Zamířila rovnou ke květinářství, jehož výklad připomínal pestrobarevné veledílo šíleného impressionisty. Krásný prevít zpomalil. Vysoká, hubená Záhada v dlouhých tmavomodrých letních šatech se zájmem popatřila na vystavené zboží a pak vešla dovnitř. Krásný prevít zpomalil ještě víc. Teď bylo namístě chovat se nenápadně. Velmi obezřele. Koneckonců nevěděl, jestli se čirou náhodou neplete. Poslední, co by při svém duševním rozpoložení potřeboval bylo, udělat ze sebe opět naprostého blbce. Ještě teď ho mrazilo, když si vybavil, jak hloupě se svým pitomým podezřením vystartoval na Olive. Ježíšku, musela si myslet, že se úplně zbláznil. Nakonec – i tohle vysvětlení by měl zvážit. Třeba mu přeskočilo. Třeba se celá záležitost s viktoriány, kočkou, co není kočka a Oscarem na silném motocyklu ve skutečnosti nestala. Třeba mu ze stresu přeskočilo a tohle všechno není nic víc, než jeden horečnatý sen…
Krásný prevít polkl, opřel se o zeď vedle stojanu s pelargóniemi a snažil se vydýchat. Ne. Důkazy jsou příliš hmatatelné, než aby je mohl jen tak ignorovat. Přece si Vzpomínal. A byla tu Constance. A Shorty… s Oscarovou složkou a bandou podivných existencí kolem. A moment – byl tu taky Robbie. Robbie Ross. TEN Robbie, kterého si pamatoval a Robbie si možná – skutečně jen MOŽNÁ – pamatoval jeho. Nebo ne? Nebo je Olive seznámila náhodou? Do háje, potřeboval by s ním mluvit. Něco mu říkalo, že ví mnohem víc. A že z něj informace vyrazí daleko snáz, než z Herdekbaby… Krásný prevít zalovil v kapse. Pronásledování Paní Povědomé začínalo ve světle nového odhalení poněkud ztrácet na důležitosti. Ano, opravdu byl natolik prozíravý, aby po oné noci neplánovaného alkoholového šoustání ukořistil Robbieho číslo – čistě pro jistotu. Tenkrát ani netušil, že by se mu jednou mohlo tak hodit.
Začal vytáčet a přitom se sladce, protřele usmíval…

To be continued…

* Ale JEN na ten první…

Něco jako záhrobní pakt

38.
(Olivino studio, jen o deset vteřin později…)

„Ne,“ zalhala z otočky.
„Ano!“ Kontroval Prevít. Tvářil se záludně, ale zdaleka ne tolik záludně jako ona. A ukazováček, jímž na ni mířil, se paranoidně zachvíval. Tady vážně začínalo přituhovat.
„Ty… ty to VÍŠ!“ obvinil ji zdrceně. Přestal na ni mířit a vjel si rukama do kadeří. „Ty to celou dobu víš, že jo!?“
Olive nehnula brvou. Na celém světě pravděpodobně neexistoval sladší a nevinnější pohled, než ten, který na něj upírala.
„Vím CO?“
„Víš, kdo jsem… Víš, co se tu děje!“
Konečně přestala přehrávat a zamračila se. Její ruka sebou zacukala, jako by se mu chystala jednu plesknout, ale na poslední chvíli změnila názor.
„Ovšemže VÍM, kdo jsi,“ zahulákala na něj. „Známe se přece odmalička, blbče!“
Marná snaha. Usmíval se jako maniak.
„Odmalička, jasně. Od roku… 1878, nebo tak nějak.“
„Tobě hrabe,“ konstatovala a obezřetně před ním couvala ke dveřím. „Určitě. Asi to byla jen otázka času… Jakže se jmenuje ta psychoterapeutka, co k ní chodíš? Ta stará dáma, co jezdí na Harleyi? Možná bych jí měla zavolat.“
Krásný prevít se zastavil. Najednou vypadal, že se co nevidět rozbrečí. Zakryl si rukou pusu a něco zahuhlal. Nebylo mu rozumět, ale stejně jí přejel mráz po zádech. Tvářil se nešťastně. Ne, to nebylo úplně přesné – tvářil se jako někdo, kdo se jednoho dne probudil a zjistil, že je na světě sám, docela sám. Jeho úderné citově-manipulační praktiky už sice za ta léta dokonale prokoukla – zejména proto, že je nikdy nepoužíval na ni samotnou – ale v tomhle bylo víc. Mnohem víc…
„Prdelko?“ špitla. Váhavě k němu přistoupila a jemně se dotkla jeho paže. Popotáhl. Když si přestal zakrývat pusu, zjistila, že se vyklepaně usmívá.
„Promiň,“ zašeptal, „máš pravdu, jsem úplně mimo. Chovám se jako vůl.“
„Chováš se jako někdo, kdo potřebuje vypadnout a trochu odpočívat,“ pousmála se. Objal ji. Vlastně se k ní spíš vší silou připlácl, jako by její tělo bylo záchranný pás. Cítila, jak roztřeseně dýchá a byla by ho samou něhou umačkala.
„Olivko,“ vydechl,“ promiň. Musíš si myslet, že jsem úplnej magor…“
Opatrně ho šimrala ve vlasech.
„Ne víc, než obvykle.“
A v tu chvíli strnul. Pomalu, po-ma-lič-ku se z její náruče vymanil. Překvapeně sledovala, jak oknem přes její rameno zírá na ulici. Už zase měl TEN výraz…
Pak jednoduše vyrazil. Neřekl ani slovo – prostě jen pelášil ven, jako když do něj střelí…

***

(Nemocnice Sv. Jakuba, ve stejnou chvíli…)

Jsi mrtvá, říkal Benův pohled. Tuhá jako žádná druhá. Sestra na příjmu byla ale v jistém směru splachovací. Oplácela mu ho s absolutním klidem, ba dokonce mírumilovně.
Gabrielova snoubenka se usmívala. O jejich zuřivé nonverbální komunikaci neměla ani tušení. Spokojeně čekala, až k nim ten sympatický mladík přijde blíž. Bedlivě si ho prohlížela. Vypadal vážně dobře. Takový ten tmavovlasý šlachovitý typ s orlím nosem a demoralizujícím úšklebkem mladého Bruce Springsteena. Byl převlečený v civilu – prachobyčejné tričko a džíny – což všechny ty springsteenovské asociace ještě podpořilo. Když přišel blíž, všimla si ještě něčeho. Byl příšerně bledý. Ještě týden a mohl by svoje kruhy pod očima použít místo švihadla. Věděla, že má po noční službě a na vteřinku se zastyděla, že ho otravuje, ale tohle bylo zkrátka silnější než ona. Jen k ní přistoupil, udělala přesně to, o čem přísahala, že udělat nesmí.
Kvíkla, a se vší myslitelným patosem skočila záchranáři kolem krku. Ben Locksley ustrnul, ale pak to šílené objetí pomalu, nesmírně opatrně opětoval.
“Tyjó,” zašeptala. Ke své nesmírné hrůze cítil, jak mu tričkem začínají prosakovat slzy. Vzhlédl a ještě jednou se na tu zatracenou Unu zkusil vraždychtivě zašklebit, jenže ta se pořád usmívala jako měsíček na hnoji a podporu mu očividně poskytnout nehodlala. Přesně tohle teď potřeboval… Cítil se trapně. Vždyť koneckonců jen dělal svou práci – žádný z doktorů přece nečeká, že jim příbuzní budou v slzách děkovat. Nebo skákat kolem krku, proboha. Tohle bylo víc, než průměrný kluk z Liverpoolu vydrží.
Zničehonic ho pustila. Tedy – POŘÁD ho držela za ramena, ale už si o něj alespoň neotírala nos, což byla úleva.
“Doktore Locksley,” hlesla, “víte, kdo jsem?”
Snaživě se usmál. Bylo mimořádně těžké neopáčit, že neví, protože Američanky mu skáčou kolem krku úplně běžně, ale bylo mu jasné, že stupidním humorem si kůži nezachrání, tak mlčel.
“Jmenuji se Anna Howardová. Víte, myslím, že jste mi zachránil snoubence. A taky jeho malého brášku.”
“Anna Howardová,” opakoval zpitoměle. Už mu začínalo svítat.
“Heleďte,” usmál se, “jel jsem jen náhodou kolem a koneckonců je to moje práce, takže…”
Usmívala se. Jako ty slaďoučké dívenky z televizních reklam, které vypadají, jako by jim každou chvíli měla čelist vypadnout na podlahu.
“Ne,” řekla něžným hláskem. “Myslím, že to žádná náhoda nebyla. MĚL jste tam být. Děkuju vám, Bene. Moc vám děkuju.”

Pchá, řekla Náhoda. Právě se společně s Osudem, jehož Benova nechápavost fakt začínala nudit, ležérně opírala o Unin pult a zvědavě přihlížela, jak se situace vyvine.
To je vůl, podotkl Osud. On si toho snad nevšimne…

A přesně v tu chvíli se Ben Locsley přestal té dívce koukat do očí. A řekl: “Hezkej přívěsek.”
Utřela si slzy a jemně se dotkla malé, věkem zašlé hvězdičky z ryzího stříbra.
“Díky. Je to starožitnost. Máme ho v rodině asi od roku 1776… “

To be continued…

Řekni, že nejsem úplný magor…

38.
Ta obálka vypadala zvláštně. Podobný papír už někde viděl, jen si nemohl vzpomenout kde. Byl silný, jakoby poskládaný z lesklých zlatožlutých vláken. Dopis byl adresován jakési Patricii J. Stevensové, bytem na Heddon Street 29. To jméno Prevítovi vůbec nic neříkalo, což bylo popravdě tak trochu zklamání. Pak ale zalovil v obálce a se srdce až v krku vytáhl…
Ještě jednu. Mnohem menší. Obsahovala pouze jméno, ale i to stačilo, aby zalapal po dechu. To jméno znělo Angelika Kauffmanová. Ale to nebylo všechno. Vnitřní obálka nedržela pohromadě – jako by ji někdo pouze poskládal, ale s lepidlem už se jaksi nehodlal obtěžovat. Jakmile ji Prevít rozložil, zjistil proč. Vnitřek obálky byl popsaný. Jemným, elegantním písmem, které mu bylo povědomé. Zatraceně povědomé…

***

Dlouhá, levandulově zelená chodba pohotovosti v nemocnici Svatého Jakuba byla poránu podezřele klidná. Sestra na příjmu ale v žádném případě klidná nebyla. Za chvilku jí končila čtvrtá noční, a to poslední, co teď potřebovala, bylo vysvětlovat nějaké huse s příšerným americkým přízvukem, že tu nemá co dělat. Ta holka na druhé straně pultu naopak klidná byla. Přesně věděla co chce a před zkostnatělou britskou byrokracií očividně nehodlala couvnout ani o píď.
“Vy to nechápete,” vysvětlovala trpělivě, “někde tu mám snoubence. Jmenuje se Gabriel Martin, přiletěl za bratrem, Thomasem Martinem. Určitě bude u něj – nehnul by se od Toma ani na krok…”
Sestra se zhluboka nadechla k dalšímu “Vypadněte”, ale najednou, jako by ji osvítil Duch Svatý, otevřela pusu dokořán.
“Jo, počkejte!” namířila na Američanku propisku. “Thomas Martin – ten mrňous, kterýho postřelili! Proč to neřeknete hned? Už je stabilizovanej a z nejhoršího venku – včera ho přesunuli z ÁRA na normální pokoj. A váš…”
“Snoubenec?” zkusila to dívka.
“Snoubenec mu platí nadstandart. Ten klučina měl vážně kliku. Řeknu vám, nebejt Bena Locksleyho…”
“Já vím,” usmála se dívka. “Jsou toho plné noviny. Chtěla bych mu poděkovat, je tu někde?”
“Moment,” řekla sestra. Zvedla telefon, masivní černé sluchátko, které vypadalo poněkud anachronicky.
“Ahoj Paule, Una. Benovi teď skončila služba, že jo? Je zpátky a použitelnej? Ale né, žádný novináři. Příbuzná. Nic mu neříkej – zdrhnul by. Jo jo. Až vyleze ze sprchy, pošli mi ho nahoru, zlatíčko, děkuju. Uhm. Díky, jsi chlap mejch snů… No jasně, haha. Ty mě první!”
Zaklapla sluchátko a věnovala Gabrielově snoubence spiklenecký úsměv.
“Chvilku počkejte.”

***

Olive byla nevyspalá, rozcuchaná a poněkud provinilá – na druhou stranu ovšem zářila tak hmatatelnou spokojeností, až se Krásný Prevít mimoděk začervenal. Jak už to ale bývá, poměrně rychle se zas oklepal.
“Mluv, zvrhlice zvrhlá!” zaútočil na ni. “Chci VŠECHNY podrobnosti!”
Zamračila se, ale pak na něj upřela neviňoučký pohled.
“Nechápu, o čem mluvíš,” zamrkala. Jenže to podcenila prevítí umanutost.
“Povídej, povídej,” hřímal nadrženě Prevít, “kdo to byl? Na co šahal? Jak velký měl -”
“DOST!” ucpala mu se smíchem pusu. “Drž zobák, nic ti neřeknu. Ještě bys to literárně zneužil.”
“Jsi zlá,” obvinil ji hláskem rozmazlené princezny.
“To jsem,” přikývla, “a chci vidět tu kérku, takže triko dolů.”
“Hezky se to hojí,” přestal kašpárkovat, “ale tentokrát to bolelo svinsky.”
“Houby vydržíš,” zasmála se a sáhla po nádobce s mastí. Prevítova záda byla útlá a hebká, ale jakmile se jich dotkla, osypala se velkolepou husí kůží.
“Hele, Olivko,” řekl tiše, “můžu se tě na něco zeptat?”
“Jasně, povídej.”
“Reynolds. A Kauffmanová. Říká ti to něco?”
Olive svraštila čelo.
“É… malíři?” plácla nazdařbůh.
Krásný prevít se prudce narovnal. Z nějakého praštěného důvodu ho to potěšilo.
“Fakt?”
“No jo, ty výtvarnej barbare, už je to tak,” pokývala hlavou, položila nádobku s mastí a podala fascinovaně civícímu Prevítovi tričko.
“Sir Joshua Reynolds,” nasadila tón přednášející profesorky,” a slečna Angelika Kauffmanová. Druhá polovina osmnáctýho století. Oba portrétovali významný osobnosti a myslím, že spolu trochu něco měli, ale to asi není důležitý. Proč se vůbec ptáš?”
“Kdybych ti to řekl, nevěřila bys.”
V tu chvíli Olive zacukalo v pravém víčku. Měla ho ráda, moc ráda, ale jednoho krásného dne ji k tomuhle dohnat musel.
“Bosie, doprčic, dozvím se konečně, co se to s tebou v poslední době děje!?” zahulákala na něj.
V prvním momentě sebou polekaně cukl. Pak na ni dlouze a užasle zazíral. Odít tento silný okamžik do slov nebylo snadné, ale nakonec se mu to přece jen podařilo.
“Tys mi řekla BOSIE?”

***
Á, DO HAJZLU, podotkl konverzačním tónem Chmurný žnec. Ne, že by trpěl nadbytkem času, ale sledovat tenhle probíhající masakr bylo nesmírně zajímavé. Stáli na střeše – on a Šakalí bůh mumifikace, zapomínání a vůbec VšehoCoPřijdePotom – a nahlíželi do Olivina studia střešním okénkem.
“Víš, ale to je normální, tohleto,” zapálil si Anup příšerně navoněnou hřebíčkovou cigaretu. “Už jsme si zvykli. Děje se to pokaždé, když se přiblíží Setkání. Hranice se tenčí a informace prosakují ven.”
ANO, přikývl Smrť. VŠIML JSEM SI, ŽE JE TU POSLEDNÍ DOBOU KAPÁNEK RUŠNO.
Měl pravdu. Vlákénka téměř zakrývala oblohu a ulice města nad Temží byla plná těch, kteří si Vzpomínají. Nezbývalo než doufat, že tentokrát se všichni ve zdraví vrátí domů. Nebo vcelku, přinejmenším.
Anup vzdychl. Smrť se pokoušel nasadit co nejoptimističtější výraz, ale ať se snažil sebevíc, vždycky mu z toho vyšel jen široký kostěný škleb. A tak tu jen stál, zíral a vypadal by přitom neuvěřitelně důstojně – nebýt maličkého bengálské kotěte, které mu s filozofickým klidem žužlalo rukáv…

To be continued…

Nástrahy borůvkové marmelády

37.
Někdy se Osud přiřítí jako válečník na potem a krví zbroceném oři, kleje a rámusí a páchne tak, že ho ani při nejlepší vůli nemůžete přehlédnout.
A někdy prostě vypadá jako kobliha.
S borůvkovou marmeládou. A malou rozetou šlehačky navrch – kterou původní nabídka sice nezahrnovala, ale na druhou stranu – té servírce se očividně docela líbil.
Krásný prevít si olízl prsty a poděkoval pohledem, jehož zcela falešný podtext přiměl tu nebohou, nic netušící dívku klopýtnout.
Bylo ráno. V kavárně Testament se právě podávala snídaně. Prevít se protentokrát rozhodl ignorovat jak britské stravovací návyky, tak své dosavadní přesvědčení, že kobliha není jídlo a jednu si objednal. K čemusi se totiž odhodlával a potřeboval cukr. Hodně cukru. Přinejmenším tolik, aby ho to opět proměnilo v děsivé, hyperaktivní a všehoschopné monstrum – jímž byl technicky vzato pořád, jen si to většinu času neuvědomoval. Jedno ale věděl jistě. Další noc plnou bezcílného rotování v posteli a strašlivých myšlenek už nevydrží. Musí to někomu říct. A výraz NĚKDO se v tomto případě mohl vztahovat na jednu jedinou osobu.
Olive znal léta. Byla stejná jako on. Vášnivá, střelená a nevypočitatelná. Ten nejsvobodomyslnější člověk, jakého si jen dovedete představit. Taky velice chytrá. Dle jeho skromného názoru mohla dělat cokoli, psát geniální bestsellery, nebo úchvatné básně, nebo klidně nastoupit dráhu tajného agenta Jejího veličenstva. V sedmnácti ovšem objevila tetovací strojek a její rodina se mohla třeba stavět na hlavu – byla ztracená. Krásný prevít si z její úspěšné kariéry Elektrického Michelangela sice kapku utahoval, ale ve skutečnosti si jejího umění vážil. Vlastně by na svou kůži nikdy nenechal sáhnout jiného tatéra a ona to věděla. Nakonec, byla jedním z té nepatrné hrstičky lidí, které k sobě Krásný prevít kdy pustil blíž. Jeho nejlepší přítel. Ten typ člověka, který dokončuje vaše věty a obejme vás (nebo pošle do hajzlu) přesně ve chvíli, kdy něco takového potřebujete. Otázkou ovšem bylo, jak daleko její otevřenost a benevolence vůči Prevítovým potrhlým nápadům vlastně sahá. Krásný prevít si ten rozhovor v duchu přehrával už potřetí. Se stejným výsledkem. Bylo to šílené. Dokonce ani Olive by tohle nedokázal vysvětlit tak, aby mu bezezbytku uvěřila. Sám tomu ještě napůl nevěřil. Dokázal si představit hezkou řádku jejích reakcí a tou nejmírnější pořád bylo:
„REINKARNACE? Jsi sjetej, nebo ti přeskočilo už úplně?“
Tohle zkrátka nedávalo žádný smysl. Dokonce i ten nejbenevolentnější magor ve stylu Shirley MacLaine by si musel poklepat na čelo.
Krásný prevít vzdychl. Začínal upadat do deprese, borůvková marmeláda mu pomalu ale jistě hořkla v ústech. Ale byl rozhodnutý. Někdy to zkrátka musíte RISKNOUT…
A najednou si uvědomil, že na něj někdo mluví.
„Prosím?“ zvedl oči.
Dlouhovlasá kudrnatá brunetka, která se se svým o něco starším společníkem před chvílí usadila u stolku jen malý kousek od toho jeho, k němu s odzbrojujícím úsměvem hleděla.
„Ptám se,“ řekla,“ jestli je dobrá. Ta kobliha myslím.“
„Aha,“ usmál se taky. „Jo, vynikající.“
„Dobře, tak dvakrát,“ zvedla dívka krásné tmavé oči k servírce, „Můžeme posedět jenom chvilku.“
„A dvě latté,“ dodal velmi hlubokým hlasem muž, „děkujeme.“
Krásný prevít se otočil zpátky a roztřeseně vydechl. Od jisté – vcelku nedávné – doby míval při setkání s některými lidmi podivné pocity a netušil proč. (Tak dobře, tušil, ale odmítal si to připustit. Jistě chápete, že přeprat vrozený a léty utužovaný smysl pro starou dobrou realitu není vůbec jednoduché. Dokonce, i když vám Absurdno tančí přímo na zahrádce a zelenorůžoví trpajzlíci vystrkují zadek za každým rohem.)
Tak či tak, v případě těch dvou hulákaly Prevítovy zapomenuté instinkty přímo o překot. Na první pohled ale na té dvojici nebylo vůbec nic zvláštního. Bleskové zašilhání jejich směrem mu poskytlo strohý, takřka policejní popis:
Mladá žena, 30. Hnědé vlasy, svázané žlutou stuhou. Žluté letní šaty. Sandálky. Malý plátěný batůžek. Docela hezká.
Muž, 50. Krátké černé vlasy a elegantně, trochu starosvětsky přistřižená bradka. Modré oči. Bílé tričko a logem Centre Georges Pompidou. Džíny, modré. Bosé nohy v sandálech. Přes opěradlo židle přehozené nepálské žebradlo a o zeď opřený velký obdélníkový placatý předmět…
(Další bleskové zašilhání přes okraj novin.)
… Aha. Výtvarnické pouzdro na skici. Černé. Na zip. (Podobné míval doma, když se ještě pokoušel zobrazit své nepochopitelné noční můry pomocí tužek a štětců. Nepomohlo to.)
Zírat na ně samozřejmě taky nepomohlo a tak raději jen poslouchal.
„Tak už toho nech, bručoune,“ smála se dívka. „Bude to legrace, uvidíš. Nakonec tam můžeme oslavit naše znovushledání, co říkáš?“
Krásný prevít napnul uši ještě víc. To znělo slibně. Třeba to jeho nepatřičné zaujetí MÁ nějaký důvod.
„Dobrá,“ povzdechl si muž, „ možná máš pravdu. Asi bychom tam měli být.“
„Správně,“ zaradovala se dívka. „Máš nejvyšší čas, vylézt s ateliéru – pomalu se z tebe začíná stávat jezevec. Tohle je přece úžasné, století, Joshi. Proč neochutnat všechno, co nabízí?“
BUCH BUCH BUCH, dělalo Prevítovo srdce. Tentokrát se nemohl přeslechnout. Dobrá, teď už bylo HODNĚ těžké na ně necivět, ale přece jen se dokázal ovládnout a předstírat, že ho ze všeho nejvíc zajímá sloupek o finančních trzích v Dubaji. Periferním zrakem viděl, jak se jejich siluety k sobě naklonily a jeho uši zachytily vlhký zvuk.
„Jsi cvok, Kauffmanová,“ řekl muž, „ale pánbu mi pomoz – já tě miluju.“
„Nápodobně, pane Reynoldsi,“ zasmála se, očividně spokojená sama se sebou. „A teď dopij to latté, nebo přijdeme pozdě.“
Slušná nápověda, blesklo Prevítovi hlavou. S výrazem pečlivě hrané lhostejnosti zalovil v batůžku a vytáhl mobilní telefon.
KAUFFMANOVÁ, naťukal si do poznámek. A JOSH REYNOLDS. Připadal si jako tajný agent a taky trochu jako pitomec, ale na tom teď nezáleželo. Měl stopu a hodlal se jí držet. Protože tohle nebylo normální. Zjevně tu narazil na další z nepatrných škvírek, vedoucích do Oscarova polopřízračného světa, a teď už by ho nezastavil ani parní válec. Dožvýkal koblihu, uložil mobil zpátky do pouzdra a ještě jednou nenápadně zamžoural k jejich stolku. Právě platili. Kauffmanová si všimla, že se na ně dívá a mrkla na něj. Usmál se. Pevně doufal, že to není úsměv vyšinutého masového vraha, ale necouvla, což pokládal za dobré znamení.
Klidně vstala, přehodila si popruh batůžku přes rameno a nechala Joshe, aby jí se starosvětskou dvorností přidržel dveře. Krásný prevít zjistil, že se nedokáže pohnout. Seděl tam jako zkamenělý a proskleným výkladem sledoval, jak zavěšení do sebe pomalu odcházejí.
„Ehm,“ udělala servírka. Přistiženě sebou trhl. Zírala na něj se zdviženým obočím – očividně už tu chvilku stála – a jen malý kousek už ji zřejmě dělil od toho, aby mu zatřepala prsty před obličejem. Co dělat, nejspíš se netvářil právě nejinteligentněji.
„Všechno v pořádku?“ zacvrlikala mile, jakoby hovory s vyšinutci, kteří s otevřenou pusou civí do prázdna, byly její každodenní rutinou.
„Oh. Ano. Díky. Zaplatím. É, slečno?“
„Ano?“
„Ti dva, co seděli u okna… chodí sem často?“
Teď už se zatvářila podezíravě, ale ovládat se přece jen uměla.
„Ne. Dneska jsem je tu viděla poprvé. Proč?“
„Ten pán,“ fabuloval Prevít, „mi připomínal jednoho starého známého, ale nebyl jsem si jistý. Neviděli jsme se spoustu let. Víte,“ přimhouřil spiklenecky oči, „nechtěl jsem rušit, když tu byl s přítelkyní.“
„Aha,“ usmála se. Ten úsměv naznačoval, že si sice myslí, že je trouba, ale zároveň ho pořád považuje za roztomilého. Zaplatil, nechal jí štědré dýško a s líbezným (nemaniakálním) úsměvem vykročil ke dveřím.
A pak se to stalo.
Právě míjel dosud neobsazený stůl oné záhadné dvojice, když koutkem oka zahlédl ten záblesk. Malý, téměř nepovšimnutelný záblesk zlatavě žlutého papíru, jehož růžek vykukoval pod tmavomodrým ubrouskem. Krásný prevít zatajil dech, jeho ruka tím směrem vystřelila skoro automaticky. Teprve venku na ulici se odvážil podívat, cože to vlastně ukořistil.
Byla to obálka. Plná. A rozlepená…

***
Barevných vláken vysoko nad střechami Londýna začínalo přibývat. Plula, míjela se a občas se o sebe zlehýnka otírala, a kdyby byla vidět, pak by nejvíc ze všeho připomínala pestrobarevný plášť nějaké šílené tkadleny.
Něco se chystalo.
Něco velkého.
Něco, co mnohá z nich nenapravitelně zašmodrchá. Odpočítávání právě začalo…

To be continued…