Ze střechy

46.

V chaosu dní, staletí a vláken existuje jedna proměnná, s níž můžete vždycky počítat: ať už se na své cestě nacházíte kdekoli, nejlepší výhled na situaci máte vždycky ze střechy.
Město potichoučku drnčelo – byl to zvuk pelášícího času a bylo jej slyšet jen odtud. Vyznačoval se jemnou libozvučností spontánního dětského sóla na struny kráječe na vajíčka, zcizeného z mámina šuplíku.
Oscar si povzdechl – nebo si alespoň zkusil vzpomenout, jak se to dělá – a zamyšleně pohlédl dolů. Obrázek, který se mu naskytl, by se dal v jistých kruzích považovat za nezvratný důkaz faktu, že se čas pozvolna otáčí, převaluje a navrací… Duší mu cloumalo déja-vu, když to viděl.

Mihotavý okraj Smrťova roucha lehce prosvítal. Dvojice velkých, v pravém smyslu slova kostnatých chodidel se ležérně kývala. Hned vedle nich visela přes okraj střechy ještě jedna chodidla. Bosá. Nehybná. Jeho vlastní. Oscar se nemohl zbavit dojmu, že čekat na Původkyni tenkrát v Paříži bylo tak nějak… zábavnější. Bylo to jako čekat na komplice, který vás má dostat ze zajetí. Dokonalý odchod ze scény, sice bez aplausu, ale i tak se vší parádou. Ach ano… Přesně v tom to bylo. Tohle nebyl úprk. Před viktoriány ani před Prevítem. Tohle bylo jen nucené, prachmizerné postavení mimo hru. Za okolností, na které se mu dokonce ani s černohumorným nadhedem nechtělo myslet. Tohle zkrátka nebylo ani trochu fér…

*****

„Jak jsem řekl. Někdo zváštní,“ zašeptal Anup.
Nehýbali se. Stáli nad tím stolem jako dvě velmi bledé, velmi hubené a velmi identické mrtvoly. Jejich výraz prozrazoval soustředění, ale nic víc. Žádná emoce se v něm nezobrazovala.
Anup se ošil. Uměl být trpělivý. Když na to přišlo, dovedl být učiněným pilířem klidu a sebeovládání, ale tohle začínalo být příliš dokonce i na něj.
Konečně jeden z bratrů vzhlédl.
„Oh,“ udělal. „Mohu vědět, jak přesně přišel pan Wilde k tak strašným zraněním?“
„Přesně to nevíme. Víme jen, že útočník nepocházel tak docela odtud.“
„Tak docela…,“ potřásl hlavou ten bližší Carpenter. Lehce se dotkl bledého nehybného hrudníku. „To je… velice diplomatické vyjádření. Ovšem jak již bylo řečeno,“ tentokrát se skoro normálně usmál, „není nic, co bychom nedokázali opravit. Pokud jste připravení, pánové, začneme.“
„Máme časovou rezervu,“ řekl Anup. „Budu rád, když se nám ji podaří využít co nejlíp.“
„Žádné obavy,“ zamručel Carpenter na opačné straně bílého mramorového stolu, „znáte přece naše reference.“
I Anup při troše snahy dovedl čas od času nasadit výraz skoro ninjovské neproniknutelnosti, takže ze všech těch šílených, jen ztěží uvěřitelných představ, které mu právě proletěly hlavou, se mu v tu chvíli ve tváři nezobrazila ani jedna jediná.

*******

V ordinaci doktorky Shortové, o deset minut později…

„Hej,“ zašeptal Ben. „Jsi v pořádku?“
Krásný prevít pootevřel jedno oko. Očividně ležel na podlaze, ale ani za živého boha si nemohl vzpomenout, jak se tam octl. Pokud ovšem mohl soudit, všechny ostatní tato skutečnost naopak přiměla vyskočit na nohy. Teď tu stáli a skláněli se nad ním a tvářili se, jako by měl každým okamžikem duši vypustit.
Brněl ho loket.
A hlava.
A brečel. Ani o tom nevěděl. Obličej měl úplně mokrý.
„Do hajzlu. Já jsem omdlel?“
„Jo. Vstals, šel se napít a najednou břink…“
„Vy jste tu taky?“
Bastet se tiše zašklebila. Opatrně mu podpírala hlavu, což bylo docela příjemné. Skoro stejně příjemné jako studená ruka, kterou mu Shorty jemně položila na čelo.
„Před chvílí jsme přijeli. Já a Ben Locksley.“
Krásný prevít se rozechvěle posadil. Jeho výraz byl v tu chvíli mimickým ekvivalentem rozbušky, na jejímž budíku odtikává poslední nicotná vteřinka… A jak se záhy ukázalo, ilustroval jeho rozpoložení velmi přesně.
„Ok, takže teď už konečně někdo řekne, co přesně se stalo? Kde je Oscar? Je na tom zle? Proč se krucinál nikdy nedozvím nic konkrétního?“
„Vyšilováním si nepomůžeš,“ ujistila ho Shorty tónem tak klidným, až se mu chtělo něco rozmlátit..
„Proč mi nic neřeknete?“
„Bosie-“
„Doprdele, já vím, že nejsem součástí tadytoho vašeho blázince, ale …“
Popotáhl a vztekle si utřel nos. Zkoušet na někoho ječet, když zároveň pláčete, se dřív nebo později ukáže býti velmi neefektivním.
„Já jen…,“ vydechl, „já jen chci vědět, co s ním je. Bude v pořádku?“
„Je mrtvý. Jsi spokojenější, když to víš?“
To bylo kruté. Tak kruté, až se všichni přikrčili.
Krásný prevít pomalu, pomaličku otevřel pusu. Pak ji stejně pomalu zase zavřel. Některé pravdy jsou tak strašlivé, že by měly být vysloveny až po pečlivém zvážení. Pokud vůbec.
Nezmohl se na slovo. Prostě na ni jen zíral.
„K tvé další otázce… Ano. Bude v pořádku.“
Prevítův mozek klopýtl a vydal divné, neartikulované zablekotání. Pak se v sebeobraně zamlžil. Tahle informace byla jaksi… navíc. Nikam nezapadala. Kdyby dokázal být natolik chladnokrevný, aby ji předložil k přežvýkání a posouzení svému racionálnímu já, přinejmenším by se z ní pozvracelo.
„Ještě jednou…?“ hlesl.
„Povídám, že BUDE v pořádku.“
„Je MRTVÝ?“
Herdekbaba si povzdechla a otevřela další láhev. V jejích očích už byla jen únava. Bezbřehá únava někoho, kdo má na svůj vkus až moc informací, které musí střežit a vláken, která musí udržovat nezašmodrchaná.
„Bosie, na rovinu… opravdu se teď cejtíš na to, abych ti to detailně vysvětlovala?“
Na okamžik zavřel oči a zkusil tu otázku prozkoumat zleva i zprava. Odpověď byla jednoznačná. Potřásl hlavou, vzal si od ní láhev a pořádně si zavdal.
„Já si to myslela,“ usmála se Shorty.
„Ehm,“ odkašlal si Ben, „když už jsme u toho vysvětlování… Carpenterovi. Co jsou krucinál zač?“
„Ptáš se mě na něco, co bych sama ráda věděla. Vím jen, že pár skvělejch chirurgů by obětovalo levou kulku, aby se jim při práci směli koukat přes rameno. Tihle pánové vlastní nejrychlejší a nejpreciznější ruce na na světě. Že o nich žádná veřejná instituce oficiálně nic moc neví, to je myslím tak trochu záměr… Působí kapku anachronicky, co? Podle mě jsou jen trochu výstřední. Úplně jim vyhovuje se někde zabrložit a v tichosti pracovat na čertvýjakejch experimentech – něco takovýho alespoň Anup kdysi naznačoval. Ale čím míň se toho ví, tím šílenější historky kolují, samozřejmě.“
„Jak jinak. Panebože, mám z nich husí kůži ještě teď.“
„Jestli jsem to dobře pochopil,“ zašeptal skomírajícím hlasem Prevít, „tak právě teď…“
„Jo,“ usmála se Herdekbaba láskyplně. „Právě teď jsou s Anupem dole. A spolupracují.“
Krásný prevít neřekl nic. Jen si znovu – čistě v sebeobraně – pořádně cvaknul. A tentokrát tu láhev držel v obrácené poloze hodně dlouho…

*****

Nejlepší výhled máte vždycky ze střechy… Ať už se nacházíte kdekoli. Z výrazu, který z té střechy právě zazněl, by námi milovaného viktoriánského klasika podezíral vpravdě málokdo…
Žádný historik však (naštěstí) nebyl poblíž, aby jej zaznamenal.
Vlákna se jemně pohybovala. A město drnčelo dál.

To be continued…