Přidej špetku temnoty

45.

Existují místa, kam se i andělé bojí vstoupit. A existují lidé, k nimž přistupují s uctivým respektem dokonce i Vidoucí. Tedy, ne že by je Anup neviděl rád. Naopak. Nesmírně oceňoval jejich okamžitou, a zcela profesionální reakci na jeho prosbu o pomoc. V tomhle směru byli zkrátka dokonalí. Když ale vystoupili z černého Bentleyho a s vážnou tváří vykročili přímo k němu, podvědomě se zachvěl.
“Pánové,” řekl tiše, “nemůžu dostatečně vyjádřit svůj vděk, že jste tady.”
Jejich obličeje zůstaly nehybné. Pak Andrew Carpenter lehce pozvedl pravý koutek – carpenterovský ekvivalent srdečného úsměvu. Jeho bratr ho snaživě napodobil.
“Přijeli jsme tak rychle, jak jen to šlo. Nemůžeme se ale zdržet příliš dlouho. Ta dívka, která nám hlídá dům by se mohla… ehm, dostat do potíží, řekněme.”
“Ach ano. Slyšel jsem, že teď žijete v někde v Čechách. Každopádně, myslím, že vám tenhle případ nezabere tolik času.”
Anupovu ruku stiskla sada hubených pavoučích prstů. Bylo to jako potřást si rukou s Temnotou a Tajemstvím zároveň. A taky Poznáním. Tím, za které se platí nejdráž.
“Můžeme opravit tělo, ale o zbytek se musíte postarat vy.”
“Samozřejmě. S tím počítám.”
“Ach, zase pracujeme pro tým… To se mi líbí. Mohu předpokládat, že jde o někoho zvláštního?”
Anup se usmál. “VELMI zvláštního. Pánové,” pokynul k omšelým zadním dveřím, “následujte mě, prosím.”
Kývli. Pohybovali se skoro synchronně. Jako dvě jen čirou náhodou oddělené části jediné živoucí bytosti. Anup věděl, že právě to na nich lidi děsí ze všeho nejvíc. To, a jejich oči. Pohledu dvojice tmavých pichlavých očí vydržel čelit málokdo. Do háje, dokonce i ON, Vidoucí, s tím měl jistý problém.
Ve dveřích se jeden z bratrů zastavil a ohlédl se na něj.
“Jste obdivuhodný chirurg. Pokud to pro vás nebude příliš… osobní, budeme velice potěšeni, když nám budete asistovat.”
Anup se přistihl, že nedýchá.
Nedokázal ze sebe dostat jediné slovo. Tak prostě jen kývl.

***

Ve stejný okamžik se vykolejený, k smrti unavený Ben Locksley opřel o nárazník halabala zaparkované Ambulance a roztřeseně vydechl.
“Ježkovy voči… Mám chtít vědět, co to doprdele bylo?”
Bastet, krčící se vedle něj s rukama od krve, pomalu zvedla hlavu. Obličej měla příšerně bledý, doslova průsvitný. Spodní ret se jí nepatrně třásl.
“Carpenterovi. Musí to být opravdu, ale opravdu velký průser, když se Anup obrátil na ně.”
Ben polkl. Zvědavost ho ponoukala položit další otázku, ale vlastně si nebyl úplně jistý tím, že ji položit chce. Obraz té podivné dvojice, těch dvou zasmušilých hubeňourů, oblečených v jemně károvaném edvardiánském tvídu, tak neskutečně totožných, až z toho měl husí kůži, ten z hlavy hned tak nevymaže. Bylo na nich něco skoro… přízračného. Jako na Viktoriánských post mortem fotografiích. Díváte se na něco elegantního a působivého, ale zároveň víte, že je cosi špatně. Fascinuje vás to, ale podvědomě se bojíte podívat blíž. Jak již bylo řečeno – v nejhlubším podvědomí každé lidské, dýchající bytosti se nacházejí dveře. Zamčené. A opatřené cedulkou Tohle NECHCETE vědět. A existují chvíle, kdy je nápis na té cedulce o poznání výraznější.
Už zase začínalo pršet. Ben Locksley se rezignovaně díval, jak se cestička z kapek krve, mapující trasu nosítek s Oscarovým tělem, pomalu rozplývá. Bastet popotáhla a potřásla hlavou. Pak vztáhla ruku a jemně se Bena dotkla. Zamžoural skrz závoj deště nahoru do oken a zhluboka si povzdechl. Za léta praxe u záchranky byl zvyklý na ledacos. Ale upřímně – dnešek dával pojmu Zasraně dlouhý den zcela nový rozměr.

***

“Zlatíčko,” zašeptala doktorka Shortová, “opravdu nechceš nějaký sedativa?”
Krásný prevít otevřel pusu jen na nepatrnou škvírku. Slovo, které proklouzlo ven, každopádně nebylo hezké. Za poslední půlhodinu jej v nejrůznějších obměnách zopakoval zhruba čtyřicetkrát. Každé to slovo suplovalo jednu otázku, na níž se nedočkal odpovědi. Nevědět nic pěkně bolelo.
Orlando se zcela spokojila s tím, že do sebe postupně obrátila půl láhve Elizabethina bourbonu. Teď se choulila na pohovce a hypnotizovala prázdné akvárium. Zbytek týmu byl na cestě. Anup a ti… druzí v podzemí. A jim, bezmocným přihlížejícím, nezbývalo nic jiného než čekat.