Nejtišší ticho na světě

44.

Představte si to jako záběr ve filmu. Akčním filmu. Takovém, který by byl docela děsivý, kdyby se dal brát úplně vážně… Ulicí se řítí obrovský černý motocykl, řízne zatáčku, kola se na mokrém dláždění lehce smeknou, ale tvor za řídítky je naštěstí dost pohotový, aby ten drobný renonc vyrovnal. Trochu zpomalí, ohlíží se přes rameno a pak klidně mine vjezd do dvora před domem, v němž se (jak už víme) nachází Herdekbabina ordinace… Mladý muž za volantem sanitky, která jej následuje tak těsně, jak je to jen možné, zkoprní.
“To si dělá srandu…”
Motorka objede dům. Řítí se k zadnímu traktu, který, jak si Londýna znalý Ben uvědomuje, už od ulice léta dělí zeď. Motocykl se řítí přímo proti ní. Nezpomalí. Ben Locksley podvědomě přivře oči a stiskne volant pevněji, protože teď přece musí přijít náraz, skřípění a spousta krve… Jenže nepřijde. nestane se nic.
Zeď nepatrně zajiskří. Zavlní se, asi jako záclona poškádlená vánkem. A spolkne motocykl jako kámen vržený na hladinu.
Benovy ruce jsou v křeči úplně bílé. Poslední myšlenka, která záchranáři bleskne hlavou, než tou zdí projede, zní zhruba:
TEĎ už je možné všechno…
Jak jistě tušíte, je to myšlenka více než pravdivá.

***

Před knihkupectvím, ve stejnou chvíli…

Krásný prevít vzhlédl. Vypadal tak strašně, jak jen může vypadat někdo, kdo právě zahlédl Smrt.
“Povídám,” opakovala jemným hláskem Dáma v modrých šatech, “jste v pořádku?”
“Co?” vydechl zpitoměle. Návrat do reality nebyl z nejsnadnějších. Bolel. Poměrně dost. Ta ženská se usmála a podala mu ruku, aby mohl vstát. Krásný prevít si ji otřeseně prohlížel. Jeho mysl konečně našla v hnusném koberci reality vlákno, kterého se mohla drápkem zachytit.
“To jste VY!” řekl. Cítil sice, že to není právě nejinteligentnější přípodotek ze všech, ale také si uvědomoval, že na víc teď jaksi nemá. Všechno bylo lepší než brečet.
Neřekla nic. Jen se usmála.
“Už… už jsme se potkali. kupovala jste si květiny.”
“A vy jste mě pronásledoval.”
“Promiňte. Musím vám připadat jako nějakej úchyl. Ale byla jste mi tak strašně povědomá… Sakra. ZNÁM vás, že jo?”
Přistoupila blíž a jemně ho pohladila po paži.
“Bosie, jak dlouho už si Vzpomínáte?”
Krásný prevít polkl. Tohle začínalo být trochu moc. Bylo otázkou času, kdy ho už tak chatrné sebeovládání pošle do háje a vybere si zaslouženou dovolenou. Ovšem dřív, než se to stane, by měl ještě položit pár otázek.
“Kdo jste?”
“Orlando,” odpověděla bez mrknutí.
“Pracujete pro NĚ?”
“Ne.”
“Ale VÍTE o nich, že jo?”
“Jen tak málo, jako každý jiný Vidoucí.”
“Vidoucí?”
“Zlatíčko, jsou věci, které vám bude muset vysvětlit někdo jiný. Já jsem tady z úplně jiného důvodu. Mám vás odvézt.”
“Ovézt kam?”
“Za Shorty. Doktorku Shortovou předpokládám znáte?”
Krásný prevít přikývl. Dal by polovinu života za to, aby se svět zase vrátil do normálu. Aby zapomněl, kým byl a jeho největší starostí byla ta pitomá zkouška z jazyka francouzského… Ztuhle ji následoval na druhý konec ulice a poslušně nasedl do auta. Mlčky nastartovala. Ticho bylo tišší, než v tu chvíli dokázal unést.
“Orlando?” oslovil ji roztřeseně. “Před chvílí se tu stalo něco strašnýho. Já sice nevím, o co šlo, ale na rovinu – jsem podělanej strachy.”
“To my všichni, zlatíčko. To my všichni.”

***

Pohyb pestrobarevných vláken citelně zpomalil. Když se na obzoru objevila ta dvě nová, světlounce stříbřitě šedá, jako by ustal docela.
Již tak ztenčená slupička Reality zeslábla ještě víc.
Blížilo se to.
A blížilo.
Inkvizitor se smál. Chechtal se odporným, na troud vysušeným smíchem nepřítele, který si po mnoha nakládačkách konečně připsal bod…

To be continued…