Se Smrtěm v zádech

43.
(Před knihkupectvím, jen o malou, nepodstatnou chviličku později…)

Jak již bylo mnohokrát řečeno, existují obrazy, jejichž kulervoucí intenzitu si mozek průměrného člověka připustí až s milosrdným zpožděním. Pokud vůbec. Přesně na tuto skutečnost, na těch několik málo potenciálních vteřin k dobru, se naše malá skupinka Vidoucích rozhodla hřešit. Jistě, bylo to riskantní. Pohlédneme-li ovšem pravdě do tváře, jiná možnost jim vlastně nezbývala.

Krásný prevít zalapal po dechu, nevěřícně zazíral jejich směrem a vykročil… aby jen o vteřinu později instinktivně zacouval zpátky na chodník, neboť přesně v tu chvíli se do ulice vřítila sanitka. Zaclonila mu výhled, vlastně ho minula jen o vlásek. Se srdcem až v krku přihlížel, jak se řítí dál, jak s kvílením brzd zastavuje a řidič vyskakuje ven… Pořád stál v úplně pitomém úhlu, neviděl, co se děje na opačné straně ulice, ale už teď si začínal být jistý tím, že by to nejspíš ani chtít vidět neměl. V oné horečné vteřině stačil zahlédnout dost, aby se mu rozklepala kolena a adrenalin pomalu začal tryskat nosem. Protože – ne, vážně! – ono to tam BYLO! Opravdu tam stála Průvodkyně, rozrušená na nejvyšší míru, a za ní, přímo u té stupidně žluté zdi knihkupectví, se v jako nějakém pitomém horroru črtala nepravděpodobná silueta postavy v černé kápi… Ale to nebylo to nejhorší. To nejhorší zahlédl tam dole. Tělo, schoulené na krví potřísněném chodníku mohlo sice patřit komukoli, a Krásný prevít by v tu chvíli dal pravou ruku za to, aby téhle milosrdné lži dokázal uvěřit – jenže zcela očividně nepatřilo. Nedokázal si nic namluvit. On to zkrátka VĚDĚL. Jeho oddechový čas pro milosrdnější vnímání drsné reality byl, jak se zdálo, definitivně v čudu. Prvotní šok částečně pominul. Mozek začal analyzovat. A bolelo to. Zatraceně to bolelo.
Bezvládné tělo. Napůl vysvlečená kožená bunda, odhalující bledou paži a rameno s irským tetováním… S OSCAROVÝM tetováním…
Bosie zavrávoral.
Do obličeje mu neviděl, ale byl si jistý. Odporně jistý.

Ben Locksley to ještě nevěděl, ale právě si svým dokonalým zásahem vysloužil čestné místo v týmu. Jakmile totiž dupl na brzdu a vyskočil z auta, udělal přesně to, v co Bastet doufala. NEPTAL se. Vlastně za celých těch bezdechých dvacet vteřin řekl čtyři slova. Ta první pronesl ve chvíli, kdy se zcela automaticky sehnul a sáhl motorkáři na krční tepnu. Vzhlédl. Bastet zavrtěla hlavou.
„Ale kurva,“ řekl Ben.
„Pomůžu ti ho naložit,“ řekla, čímž dala jednoznačně najevo, že na vysvětlování bude dost času později. Ben Locksley přikývl. Schopnost fungovat na čistý adrenalin, okamžitě jednat a sypat se (případně) až doma mu byla víceméně vrozená, ale léta praxe ji vycizelovala k naprosté dokonalosti. Jednu otázku ale přece jen položit musel:
„Kam jedeme?“
„Povedu tě.“
Byl vážně dobrý. Neptal se ani v okamžiku, kdy se naklonila do nitra sanitky a zašátrala v kapse Oscarovy zakrvácené bundy po klíčcích. Nasedla na motocykl, ale před tím, než nastartovala, hrábla po čemsi na chodníku. Mungojerrie dotčeně kvíkl, když ho popadla za kůži a rázně ho strčila do poloprázdné brašny hned vedle pouzdra se samostřílem. Už neřekla ani slovo. Harley zaburácel, když těsně míjela nárazník Benova vozu a začala nabírat rychlost… Ben Locksley polkl. Nikdy by to nepřiznal, ale jestli něco miloval, bylo to právě tohle – chvíle, kdy se život nečekaně vymkne z kloubů a vy se musíte sakra snažit, abyste to celé ustáli. Na nic nečekal. Jako vždycky zaťal zuby a sešlápl plyn až k podlaze.

Purpurová nit sebou zacukala. Ta smaragdově zelená ale byla pryč. Tak daleko, že by ji nezahlédl dokonce ani hodně, hodně pozorný Vidoucí.

Bosie se roztřeseně nadechl. Byli pryč. Všichni. A vida, tělo už taky fungovalo. Pomalu přešel na druhou stranu ulice. Vůbec si nevšiml, že se čas zase rozeběhl. Všechno zase začalo žít. Jako by se nic nestalo. Lidi za proskleným výkladem knihkupectví a kavárny si povídali a smáli se. Další příjemné odpoledne v téhle rozkošné čtvrti, dalo by se říct…
Ještě vteřinu si zoufale namlouval, že se mu to celé jen zdálo. Jenže pak udělal chybu. Podíval se dolů. Kolena se zatřásla a pak mu vypověděla službu úplně – teď už se opravdu musel opřít. Výklad knihkupectví byl momentálně nejblíž. Pevně stiskl rty a pomalu, pomaličku se po skleněné výloze svezl dolů. Objal si kolena.
Protože ona tam BYLA. Ta skvrna od krve. A byla zatraceně, zatraceně hnusně velká…

To be continued…