O malé stopařce a smaragdové Niti

47.

Herdekbabina ordinace, o pár nepodstatných hodin později…

Pohlédněme pravdě do očí, přátelé. Tohleto mu tedy vážně šlo. Pokud osobu krásného prevíta něco charakterizovalo a odhalovalo, byla to právě jeho pozoruhodná schopnost vyhlížet dekorativně. I se zlomeným nosem. I když zuřil. I když na někoho ječel tak, až mu z pusy vypadla žvýkačka. Jeho líbeznost byla v některých okamžicích možná jediná věc, které vás na poslední chvíli odzbrojila, a zabránila vám ho tentokrát zabít.

Na srandovních sovích hodinách, jedné z pozoruhodných dekorací na stole doktorky Shortové, dospěla velká ručička právě k dvanáctce. Přesně v tu chvíli se klika na dveřích potichoučku otočila. Po koberci se rozeběhl proužek světla z chodby, ale hned vzápětí jej narušil stín. Velký. Pohyboval se pomalu. Celkem opatrně. Jeho majitel dýchal jako někdo, kdo má solidně zpřelámaná žebra, ale pokládá za neslušné se o tom zmiňovat. Potichoučku se přikradl ke gauči, na kterém (dekorativně) spočíval stočený a hluboce spící Krásný prevít, jemně mu přes ramena přetáhl přikrývku a stejně tiše se opět odkradl ven. Sotva za sebou zavřel dveře a vzhlédl, odhalilo světlo prastaré, nenaloženě bzučící zářivky to, co Krásný prevít zaplaťpánbu neviděl. Oscar byl příšerně bledý. Měl prokousnutý ret. Ramena přihrbená bolestí. Ale usmíval se. Jako někdo, kdo sice ví, že návraty nejsou a nikdy nebudou hladké, ale dohoda se Smrtěm platí. Jedna z věcí, na kterou se jakožto zasloužilý člen týmu dozajista může spolehnout. Spokojeně vzdychl.
Pravda, nebylo to nejpříjemnější řešení ze všech, ale čekat tři měsíce na nové tělo bylo tím posledním, na co by měl náladu.
Všechno je jak má být. Všechno. Prozatím…
Jakmile mu tohle lahodné pomyšlení vytanulo v hlavě, zpoza nejbližšího rohu kdosi vyběhl. Zahlédl ho. A přidušeně vyjekl.
V některých chvílích zkrátka nemůžete reagovat jako zpomalený film. A rozhodně nemůžete brát ohledy na nějaká pitomá zranění…
Bastet zašermovala rukama, ale naštěstí už držela pusu. On, jemně, ale dostatečně pevně, držel ji. Cítil, jak se mu v náruči pomalu uvolňuje.
“Nepanikař,” zapředl. Hlasivky naštěstí fungovaly tak, jak očekával. Takhle brzy po návratu do těla jeden nikdy neví.
“Co tady… “
“Klid, klid. Před chvilkou mě vzbudili, potřeboval jsem jen zkontrolovat, že jste všichni v pořádku.”
“MY jestli jsme v pořádku!?”
“Pšt, zlatíčko, vůbec nic mi není, nikdy mi nebylo líp. Hlavně buď potichu, ať nezburcujeme celý dům.”
Zavrčela nějakou strašlivou kletbu v kočštině. Tvářila se přímo hrůzostrašně, což ale poněkud kontrastovalo s tím, jak usilovně ho hladila po zádech. Odhrnula mu vlasy z obličeje. Sáhla mu na ramena. Opatrně. Jako by se potřebovala ujistit, že je vážně zase hmotný. Ne že by se jí divil. Ve skutečnosti ho to trochu dojímalo.
“Díky za mou motorku,” zašeptal.
Popotáhla a utřela si nos. Konečně se začínala usmívat.
“A za to, že jste se vrátili pro Bosieho.”
Přimhouřila oči a zatvářila se poněkud přistiženě.
“Museli jsme,” zamručela. “Nemohla jsem připustit, aby ze žalu udělal nějakou blbost. Ne, že bych ho snad… začínala mít ráda, nebo tak něco.”
“Zajsté, ušklíbl se Oscar. “Něco takového by mě nenapadlo ani ve snu.”
“To teda rozhodně NEMÁM. Prakticky vzato je to pěknej prevít.”
“Krásný prevít.”
“O tom se nehádám.”
Úsměv na Oscarově tváři byl absolutně odzbrojující. Průvodkyně přestala předstírat mrzutý škleb, stoupla si na špičky a políbila ho na tvář.
“Běž si lehnout. Vypadáš strašně.”
“Dokonce i na dandyho, který nemá dost slušnosti zůstat mrtvý?”
Lehce se přikrčila a vydala podivný zvuk, něco mezi vzlykem a tlumeným vyprsknutím. Když zase zvedla oči, v koutcích jí cukalo.
“Je půlnoc. Máme za sebou zatraceně dlouhý den. Tak po mně krucihýml přestaň metat wildeismy a JDI SI ODPOČINOUT!”
“Ty taky. Celá se chvěješ. Slibuju, že celý den nevylezu z postele. Ale budu si trvat na šampaňském a lahůdkách a…”
“Krásných mladých mužích.”
“Ehm, ty bych prosil udržet za dveřmi. Jen pro tentokrát.”
“To bude práce pro vraha,” usoudila zachmuřeně.
Když odcházel, ramena se mu otřásala smíchem. Průvodkyně počkala, až zmizí za dveřmi výtahu. Teprve pak se ztěžka opřela zády o zeď a s úlevným povzdechem (a pološíleným úsměvem na rtech) se konečně rozplakala.
Už se neměli čeho bát.
Byl zpátky.
Krize skočila.

Smrť, usazený na kraji TÉ střechy, s bohorovným klidem zakýval kostlivýma nohama. Všechno se kvapem vracelo do normálu. Všechny ty malé, ale nebezpečné díry v prošoupaném koberci známého a viditelného Tady a Teď byly zaceleny. Aspoň na chvilku si všichni mohli oddechnout. Nabrat sílu před dalším bojem.
Čas pozorovat.
Mohl-li se Smrť za ta staletí spolehnout na své pozorovací schopnosti, měl Tým přesně takový čas nejraději.
Býval to čas nových příchozích.
A vůbec…
Znáte to.
Jeden se ohlédne a uslyší:
“Páni…”
Smrť se ohlédl. A řekl: EHM:
Té dívence mohlo být tak osm. Devět, maximálně. Byla docela hezká. Taková malá, hubená viktoriánka v krásných bílých šatečkách. Mrtvá viktoriánka. Rozhodně by ji měl znát. Smrťova paměť byla obrovská. Mnohovrstevnatá. Vylovit z ní jedno konkrétní jméno nebylo v jistých souvislostech tak těžké.
ISOLA.
Holčička přikývla a s úsměvem se uvelebila vedle něj.
JAK JSI HO NAŠLA?
“Stejskalo se mi. Sledovala jsem Vlákno. To jeho úplně svítí. Vidíš?”
Ukázala na noční oblohu. Měla pravdu. Jasně smaragdová Nit zářila a plula… A lehce se dotýkala té rubínové.
“Chtěla jsem ho jen vidět. Poděkovat mu za báseň a tak. To se smí, ne?”
ANO. TO SE SMÍ.
No, řekněte. nejsou ty lidské bytosti úžasné?
“Měl na sobě opravdu zvláštní oblečení. Nemyslíš?”
JESTLI CHCEŠ VĚDĚT, CO SI MYSLÍM, řekl Smrť, TAK JÁ SI MYSLÍM, ŽE JEHO DUŠE SE TAKHLE OBLÉKALA VŽDYCKY.
Noční Londýn dýchal, zářil a proudil kolem. Bez povšimnutí.
Oscarova malá mrtvá sestřička vytáhla z mrňavé hedvábné taštičky nehmotnou karamelu a strčila si ji do pusy.
“Vypadal šťastně,” konstatovala.

O kus dál, v hřejivém bezpečí Herdekbabiny ordinace, se Krásný prevít mimoděk usmál ze spaní…

To be continued…

Happy Birthday!

Nejdražší Prevíte,

byť se nám podařilo zazdít na tomto webu Oscarovy narozeniny, dovol, abych Ti za celý Tým a za všechny fanoušky popřála všechno nejlepší k těm Tvým! Ráda bych dodala, že na svůj požehnaný věk, (neboj, neřeknu to ošklivé číslo nahlas), vypadáš báječně a pořád dráždíš naši představivost, to zas buď klidný. (Nějak mi stále nedochází, že už mi meleš do života přes deset let… A POŘÁD se Tvé společnosti skvěle bavím, což se – jen si to přiznejme – ještě žádnému jinému mužskému nepovedlo.:) Takže díky za všechno, užij si oslavu a koukej nechat RW kousek toho úžasného dortu! (Na svoje dvorní portrétisty je totiž záhodno býti hodný…:D)

S láskou, A.

Ze střechy

46.

V chaosu dní, staletí a vláken existuje jedna proměnná, s níž můžete vždycky počítat: ať už se na své cestě nacházíte kdekoli, nejlepší výhled na situaci máte vždycky ze střechy.
Město potichoučku drnčelo – byl to zvuk pelášícího času a bylo jej slyšet jen odtud. Vyznačoval se jemnou libozvučností spontánního dětského sóla na struny kráječe na vajíčka, zcizeného z mámina šuplíku.
Oscar si povzdechl – nebo si alespoň zkusil vzpomenout, jak se to dělá – a zamyšleně pohlédl dolů. Obrázek, který se mu naskytl, by se dal v jistých kruzích považovat za nezvratný důkaz faktu, že se čas pozvolna otáčí, převaluje a navrací… Duší mu cloumalo déja-vu, když to viděl.

Mihotavý okraj Smrťova roucha lehce prosvítal. Dvojice velkých, v pravém smyslu slova kostnatých chodidel se ležérně kývala. Hned vedle nich visela přes okraj střechy ještě jedna chodidla. Bosá. Nehybná. Jeho vlastní. Oscar se nemohl zbavit dojmu, že čekat na Původkyni tenkrát v Paříži bylo tak nějak… zábavnější. Bylo to jako čekat na komplice, který vás má dostat ze zajetí. Dokonalý odchod ze scény, sice bez aplausu, ale i tak se vší parádou. Ach ano… Přesně v tom to bylo. Tohle nebyl úprk. Před viktoriány ani před Prevítem. Tohle bylo jen nucené, prachmizerné postavení mimo hru. Za okolností, na které se mu dokonce ani s černohumorným nadhedem nechtělo myslet. Tohle zkrátka nebylo ani trochu fér…

*****

„Jak jsem řekl. Někdo zváštní,“ zašeptal Anup.
Nehýbali se. Stáli nad tím stolem jako dvě velmi bledé, velmi hubené a velmi identické mrtvoly. Jejich výraz prozrazoval soustředění, ale nic víc. Žádná emoce se v něm nezobrazovala.
Anup se ošil. Uměl být trpělivý. Když na to přišlo, dovedl být učiněným pilířem klidu a sebeovládání, ale tohle začínalo být příliš dokonce i na něj.
Konečně jeden z bratrů vzhlédl.
„Oh,“ udělal. „Mohu vědět, jak přesně přišel pan Wilde k tak strašným zraněním?“
„Přesně to nevíme. Víme jen, že útočník nepocházel tak docela odtud.“
„Tak docela…,“ potřásl hlavou ten bližší Carpenter. Lehce se dotkl bledého nehybného hrudníku. „To je… velice diplomatické vyjádření. Ovšem jak již bylo řečeno,“ tentokrát se skoro normálně usmál, „není nic, co bychom nedokázali opravit. Pokud jste připravení, pánové, začneme.“
„Máme časovou rezervu,“ řekl Anup. „Budu rád, když se nám ji podaří využít co nejlíp.“
„Žádné obavy,“ zamručel Carpenter na opačné straně bílého mramorového stolu, „znáte přece naše reference.“
I Anup při troše snahy dovedl čas od času nasadit výraz skoro ninjovské neproniknutelnosti, takže ze všech těch šílených, jen ztěží uvěřitelných představ, které mu právě proletěly hlavou, se mu v tu chvíli ve tváři nezobrazila ani jedna jediná.

*******

V ordinaci doktorky Shortové, o deset minut později…

„Hej,“ zašeptal Ben. „Jsi v pořádku?“
Krásný prevít pootevřel jedno oko. Očividně ležel na podlaze, ale ani za živého boha si nemohl vzpomenout, jak se tam octl. Pokud ovšem mohl soudit, všechny ostatní tato skutečnost naopak přiměla vyskočit na nohy. Teď tu stáli a skláněli se nad ním a tvářili se, jako by měl každým okamžikem duši vypustit.
Brněl ho loket.
A hlava.
A brečel. Ani o tom nevěděl. Obličej měl úplně mokrý.
„Do hajzlu. Já jsem omdlel?“
„Jo. Vstals, šel se napít a najednou břink…“
„Vy jste tu taky?“
Bastet se tiše zašklebila. Opatrně mu podpírala hlavu, což bylo docela příjemné. Skoro stejně příjemné jako studená ruka, kterou mu Shorty jemně položila na čelo.
„Před chvílí jsme přijeli. Já a Ben Locksley.“
Krásný prevít se rozechvěle posadil. Jeho výraz byl v tu chvíli mimickým ekvivalentem rozbušky, na jejímž budíku odtikává poslední nicotná vteřinka… A jak se záhy ukázalo, ilustroval jeho rozpoložení velmi přesně.
„Ok, takže teď už konečně někdo řekne, co přesně se stalo? Kde je Oscar? Je na tom zle? Proč se krucinál nikdy nedozvím nic konkrétního?“
„Vyšilováním si nepomůžeš,“ ujistila ho Shorty tónem tak klidným, až se mu chtělo něco rozmlátit..
„Proč mi nic neřeknete?“
„Bosie-“
„Doprdele, já vím, že nejsem součástí tadytoho vašeho blázince, ale …“
Popotáhl a vztekle si utřel nos. Zkoušet na někoho ječet, když zároveň pláčete, se dřív nebo později ukáže býti velmi neefektivním.
„Já jen…,“ vydechl, „já jen chci vědět, co s ním je. Bude v pořádku?“
„Je mrtvý. Jsi spokojenější, když to víš?“
To bylo kruté. Tak kruté, až se všichni přikrčili.
Krásný prevít pomalu, pomaličku otevřel pusu. Pak ji stejně pomalu zase zavřel. Některé pravdy jsou tak strašlivé, že by měly být vysloveny až po pečlivém zvážení. Pokud vůbec.
Nezmohl se na slovo. Prostě na ni jen zíral.
„K tvé další otázce… Ano. Bude v pořádku.“
Prevítův mozek klopýtl a vydal divné, neartikulované zablekotání. Pak se v sebeobraně zamlžil. Tahle informace byla jaksi… navíc. Nikam nezapadala. Kdyby dokázal být natolik chladnokrevný, aby ji předložil k přežvýkání a posouzení svému racionálnímu já, přinejmenším by se z ní pozvracelo.
„Ještě jednou…?“ hlesl.
„Povídám, že BUDE v pořádku.“
„Je MRTVÝ?“
Herdekbaba si povzdechla a otevřela další láhev. V jejích očích už byla jen únava. Bezbřehá únava někoho, kdo má na svůj vkus až moc informací, které musí střežit a vláken, která musí udržovat nezašmodrchaná.
„Bosie, na rovinu… opravdu se teď cejtíš na to, abych ti to detailně vysvětlovala?“
Na okamžik zavřel oči a zkusil tu otázku prozkoumat zleva i zprava. Odpověď byla jednoznačná. Potřásl hlavou, vzal si od ní láhev a pořádně si zavdal.
„Já si to myslela,“ usmála se Shorty.
„Ehm,“ odkašlal si Ben, „když už jsme u toho vysvětlování… Carpenterovi. Co jsou krucinál zač?“
„Ptáš se mě na něco, co bych sama ráda věděla. Vím jen, že pár skvělejch chirurgů by obětovalo levou kulku, aby se jim při práci směli koukat přes rameno. Tihle pánové vlastní nejrychlejší a nejpreciznější ruce na na světě. Že o nich žádná veřejná instituce oficiálně nic moc neví, to je myslím tak trochu záměr… Působí kapku anachronicky, co? Podle mě jsou jen trochu výstřední. Úplně jim vyhovuje se někde zabrložit a v tichosti pracovat na čertvýjakejch experimentech – něco takovýho alespoň Anup kdysi naznačoval. Ale čím míň se toho ví, tím šílenější historky kolují, samozřejmě.“
„Jak jinak. Panebože, mám z nich husí kůži ještě teď.“
„Jestli jsem to dobře pochopil,“ zašeptal skomírajícím hlasem Prevít, „tak právě teď…“
„Jo,“ usmála se Herdekbaba láskyplně. „Právě teď jsou s Anupem dole. A spolupracují.“
Krásný prevít neřekl nic. Jen si znovu – čistě v sebeobraně – pořádně cvaknul. A tentokrát tu láhev držel v obrácené poloze hodně dlouho…

*****

Nejlepší výhled máte vždycky ze střechy… Ať už se nacházíte kdekoli. Z výrazu, který z té střechy právě zazněl, by námi milovaného viktoriánského klasika podezíral vpravdě málokdo…
Žádný historik však (naštěstí) nebyl poblíž, aby jej zaznamenal.
Vlákna se jemně pohybovala. A město drnčelo dál.

To be continued…

Yes, yes, yeees!

Ehm, ne, tohle ještě není nová kapitola. (Pracuje se na ní a právě se nachází ve fázi procesu intenzivního vychytávání much). Tohle je prostý výkvik radosti, neboť autor byl obdarován NAPROSTO DOKONALÝM portétem vaší nejoblíbenější postavy!
Díky, RW! Je to perfektní a stále ještě si utíráme sliny.:)(O tom, co pohled na tento úžasný fan art dělá s Krásným prevítem s dovolením diskrétně pomlčíme…)

Přidej špetku temnoty

45.

Existují místa, kam se i andělé bojí vstoupit. A existují lidé, k nimž přistupují s uctivým respektem dokonce i Vidoucí. Tedy, ne že by je Anup neviděl rád. Naopak. Nesmírně oceňoval jejich okamžitou, a zcela profesionální reakci na jeho prosbu o pomoc. V tomhle směru byli zkrátka dokonalí. Když ale vystoupili z černého Bentleyho a s vážnou tváří vykročili přímo k němu, podvědomě se zachvěl.
“Pánové,” řekl tiše, “nemůžu dostatečně vyjádřit svůj vděk, že jste tady.”
Jejich obličeje zůstaly nehybné. Pak Andrew Carpenter lehce pozvedl pravý koutek – carpenterovský ekvivalent srdečného úsměvu. Jeho bratr ho snaživě napodobil.
“Přijeli jsme tak rychle, jak jen to šlo. Nemůžeme se ale zdržet příliš dlouho. Ta dívka, která nám hlídá dům by se mohla… ehm, dostat do potíží, řekněme.”
“Ach ano. Slyšel jsem, že teď žijete v někde v Čechách. Každopádně, myslím, že vám tenhle případ nezabere tolik času.”
Anupovu ruku stiskla sada hubených pavoučích prstů. Bylo to jako potřást si rukou s Temnotou a Tajemstvím zároveň. A taky Poznáním. Tím, za které se platí nejdráž.
“Můžeme opravit tělo, ale o zbytek se musíte postarat vy.”
“Samozřejmě. S tím počítám.”
“Ach, zase pracujeme pro tým… To se mi líbí. Mohu předpokládat, že jde o někoho zvláštního?”
Anup se usmál. “VELMI zvláštního. Pánové,” pokynul k omšelým zadním dveřím, “následujte mě, prosím.”
Kývli. Pohybovali se skoro synchronně. Jako dvě jen čirou náhodou oddělené části jediné živoucí bytosti. Anup věděl, že právě to na nich lidi děsí ze všeho nejvíc. To, a jejich oči. Pohledu dvojice tmavých pichlavých očí vydržel čelit málokdo. Do háje, dokonce i ON, Vidoucí, s tím měl jistý problém.
Ve dveřích se jeden z bratrů zastavil a ohlédl se na něj.
“Jste obdivuhodný chirurg. Pokud to pro vás nebude příliš… osobní, budeme velice potěšeni, když nám budete asistovat.”
Anup se přistihl, že nedýchá.
Nedokázal ze sebe dostat jediné slovo. Tak prostě jen kývl.

***

Ve stejný okamžik se vykolejený, k smrti unavený Ben Locksley opřel o nárazník halabala zaparkované Ambulance a roztřeseně vydechl.
“Ježkovy voči… Mám chtít vědět, co to doprdele bylo?”
Bastet, krčící se vedle něj s rukama od krve, pomalu zvedla hlavu. Obličej měla příšerně bledý, doslova průsvitný. Spodní ret se jí nepatrně třásl.
“Carpenterovi. Musí to být opravdu, ale opravdu velký průser, když se Anup obrátil na ně.”
Ben polkl. Zvědavost ho ponoukala položit další otázku, ale vlastně si nebyl úplně jistý tím, že ji položit chce. Obraz té podivné dvojice, těch dvou zasmušilých hubeňourů, oblečených v jemně károvaném edvardiánském tvídu, tak neskutečně totožných, až z toho měl husí kůži, ten z hlavy hned tak nevymaže. Bylo na nich něco skoro… přízračného. Jako na Viktoriánských post mortem fotografiích. Díváte se na něco elegantního a působivého, ale zároveň víte, že je cosi špatně. Fascinuje vás to, ale podvědomě se bojíte podívat blíž. Jak již bylo řečeno – v nejhlubším podvědomí každé lidské, dýchající bytosti se nacházejí dveře. Zamčené. A opatřené cedulkou Tohle NECHCETE vědět. A existují chvíle, kdy je nápis na té cedulce o poznání výraznější.
Už zase začínalo pršet. Ben Locksley se rezignovaně díval, jak se cestička z kapek krve, mapující trasu nosítek s Oscarovým tělem, pomalu rozplývá. Bastet popotáhla a potřásla hlavou. Pak vztáhla ruku a jemně se Bena dotkla. Zamžoural skrz závoj deště nahoru do oken a zhluboka si povzdechl. Za léta praxe u záchranky byl zvyklý na ledacos. Ale upřímně – dnešek dával pojmu Zasraně dlouhý den zcela nový rozměr.

***

“Zlatíčko,” zašeptala doktorka Shortová, “opravdu nechceš nějaký sedativa?”
Krásný prevít otevřel pusu jen na nepatrnou škvírku. Slovo, které proklouzlo ven, každopádně nebylo hezké. Za poslední půlhodinu jej v nejrůznějších obměnách zopakoval zhruba čtyřicetkrát. Každé to slovo suplovalo jednu otázku, na níž se nedočkal odpovědi. Nevědět nic pěkně bolelo.
Orlando se zcela spokojila s tím, že do sebe postupně obrátila půl láhve Elizabethina bourbonu. Teď se choulila na pohovce a hypnotizovala prázdné akvárium. Zbytek týmu byl na cestě. Anup a ti… druzí v podzemí. A jim, bezmocným přihlížejícím, nezbývalo nic jiného než čekat.

Nejtišší ticho na světě

44.

Představte si to jako záběr ve filmu. Akčním filmu. Takovém, který by byl docela děsivý, kdyby se dal brát úplně vážně… Ulicí se řítí obrovský černý motocykl, řízne zatáčku, kola se na mokrém dláždění lehce smeknou, ale tvor za řídítky je naštěstí dost pohotový, aby ten drobný renonc vyrovnal. Trochu zpomalí, ohlíží se přes rameno a pak klidně mine vjezd do dvora před domem, v němž se (jak už víme) nachází Herdekbabina ordinace… Mladý muž za volantem sanitky, která jej následuje tak těsně, jak je to jen možné, zkoprní.
“To si dělá srandu…”
Motorka objede dům. Řítí se k zadnímu traktu, který, jak si Londýna znalý Ben uvědomuje, už od ulice léta dělí zeď. Motocykl se řítí přímo proti ní. Nezpomalí. Ben Locksley podvědomě přivře oči a stiskne volant pevněji, protože teď přece musí přijít náraz, skřípění a spousta krve… Jenže nepřijde. nestane se nic.
Zeď nepatrně zajiskří. Zavlní se, asi jako záclona poškádlená vánkem. A spolkne motocykl jako kámen vržený na hladinu.
Benovy ruce jsou v křeči úplně bílé. Poslední myšlenka, která záchranáři bleskne hlavou, než tou zdí projede, zní zhruba:
TEĎ už je možné všechno…
Jak jistě tušíte, je to myšlenka více než pravdivá.

***

Před knihkupectvím, ve stejnou chvíli…

Krásný prevít vzhlédl. Vypadal tak strašně, jak jen může vypadat někdo, kdo právě zahlédl Smrt.
“Povídám,” opakovala jemným hláskem Dáma v modrých šatech, “jste v pořádku?”
“Co?” vydechl zpitoměle. Návrat do reality nebyl z nejsnadnějších. Bolel. Poměrně dost. Ta ženská se usmála a podala mu ruku, aby mohl vstát. Krásný prevít si ji otřeseně prohlížel. Jeho mysl konečně našla v hnusném koberci reality vlákno, kterého se mohla drápkem zachytit.
“To jste VY!” řekl. Cítil sice, že to není právě nejinteligentnější přípodotek ze všech, ale také si uvědomoval, že na víc teď jaksi nemá. Všechno bylo lepší než brečet.
Neřekla nic. Jen se usmála.
“Už… už jsme se potkali. kupovala jste si květiny.”
“A vy jste mě pronásledoval.”
“Promiňte. Musím vám připadat jako nějakej úchyl. Ale byla jste mi tak strašně povědomá… Sakra. ZNÁM vás, že jo?”
Přistoupila blíž a jemně ho pohladila po paži.
“Bosie, jak dlouho už si Vzpomínáte?”
Krásný prevít polkl. Tohle začínalo být trochu moc. Bylo otázkou času, kdy ho už tak chatrné sebeovládání pošle do háje a vybere si zaslouženou dovolenou. Ovšem dřív, než se to stane, by měl ještě položit pár otázek.
“Kdo jste?”
“Orlando,” odpověděla bez mrknutí.
“Pracujete pro NĚ?”
“Ne.”
“Ale VÍTE o nich, že jo?”
“Jen tak málo, jako každý jiný Vidoucí.”
“Vidoucí?”
“Zlatíčko, jsou věci, které vám bude muset vysvětlit někdo jiný. Já jsem tady z úplně jiného důvodu. Mám vás odvézt.”
“Ovézt kam?”
“Za Shorty. Doktorku Shortovou předpokládám znáte?”
Krásný prevít přikývl. Dal by polovinu života za to, aby se svět zase vrátil do normálu. Aby zapomněl, kým byl a jeho největší starostí byla ta pitomá zkouška z jazyka francouzského… Ztuhle ji následoval na druhý konec ulice a poslušně nasedl do auta. Mlčky nastartovala. Ticho bylo tišší, než v tu chvíli dokázal unést.
“Orlando?” oslovil ji roztřeseně. “Před chvílí se tu stalo něco strašnýho. Já sice nevím, o co šlo, ale na rovinu – jsem podělanej strachy.”
“To my všichni, zlatíčko. To my všichni.”

***

Pohyb pestrobarevných vláken citelně zpomalil. Když se na obzoru objevila ta dvě nová, světlounce stříbřitě šedá, jako by ustal docela.
Již tak ztenčená slupička Reality zeslábla ještě víc.
Blížilo se to.
A blížilo.
Inkvizitor se smál. Chechtal se odporným, na troud vysušeným smíchem nepřítele, který si po mnoha nakládačkách konečně připsal bod…

To be continued…

Se Smrtěm v zádech

43.
(Před knihkupectvím, jen o malou, nepodstatnou chviličku později…)

Jak již bylo mnohokrát řečeno, existují obrazy, jejichž kulervoucí intenzitu si mozek průměrného člověka připustí až s milosrdným zpožděním. Pokud vůbec. Přesně na tuto skutečnost, na těch několik málo potenciálních vteřin k dobru, se naše malá skupinka Vidoucích rozhodla hřešit. Jistě, bylo to riskantní. Pohlédneme-li ovšem pravdě do tváře, jiná možnost jim vlastně nezbývala.

Krásný prevít zalapal po dechu, nevěřícně zazíral jejich směrem a vykročil… aby jen o vteřinu později instinktivně zacouval zpátky na chodník, neboť přesně v tu chvíli se do ulice vřítila sanitka. Zaclonila mu výhled, vlastně ho minula jen o vlásek. Se srdcem až v krku přihlížel, jak se řítí dál, jak s kvílením brzd zastavuje a řidič vyskakuje ven… Pořád stál v úplně pitomém úhlu, neviděl, co se děje na opačné straně ulice, ale už teď si začínal být jistý tím, že by to nejspíš ani chtít vidět neměl. V oné horečné vteřině stačil zahlédnout dost, aby se mu rozklepala kolena a adrenalin pomalu začal tryskat nosem. Protože – ne, vážně! – ono to tam BYLO! Opravdu tam stála Průvodkyně, rozrušená na nejvyšší míru, a za ní, přímo u té stupidně žluté zdi knihkupectví, se v jako nějakém pitomém horroru črtala nepravděpodobná silueta postavy v černé kápi… Ale to nebylo to nejhorší. To nejhorší zahlédl tam dole. Tělo, schoulené na krví potřísněném chodníku mohlo sice patřit komukoli, a Krásný prevít by v tu chvíli dal pravou ruku za to, aby téhle milosrdné lži dokázal uvěřit – jenže zcela očividně nepatřilo. Nedokázal si nic namluvit. On to zkrátka VĚDĚL. Jeho oddechový čas pro milosrdnější vnímání drsné reality byl, jak se zdálo, definitivně v čudu. Prvotní šok částečně pominul. Mozek začal analyzovat. A bolelo to. Zatraceně to bolelo.
Bezvládné tělo. Napůl vysvlečená kožená bunda, odhalující bledou paži a rameno s irským tetováním… S OSCAROVÝM tetováním…
Bosie zavrávoral.
Do obličeje mu neviděl, ale byl si jistý. Odporně jistý.

Ben Locksley to ještě nevěděl, ale právě si svým dokonalým zásahem vysloužil čestné místo v týmu. Jakmile totiž dupl na brzdu a vyskočil z auta, udělal přesně to, v co Bastet doufala. NEPTAL se. Vlastně za celých těch bezdechých dvacet vteřin řekl čtyři slova. Ta první pronesl ve chvíli, kdy se zcela automaticky sehnul a sáhl motorkáři na krční tepnu. Vzhlédl. Bastet zavrtěla hlavou.
„Ale kurva,“ řekl Ben.
„Pomůžu ti ho naložit,“ řekla, čímž dala jednoznačně najevo, že na vysvětlování bude dost času později. Ben Locksley přikývl. Schopnost fungovat na čistý adrenalin, okamžitě jednat a sypat se (případně) až doma mu byla víceméně vrozená, ale léta praxe ji vycizelovala k naprosté dokonalosti. Jednu otázku ale přece jen položit musel:
„Kam jedeme?“
„Povedu tě.“
Byl vážně dobrý. Neptal se ani v okamžiku, kdy se naklonila do nitra sanitky a zašátrala v kapse Oscarovy zakrvácené bundy po klíčcích. Nasedla na motocykl, ale před tím, než nastartovala, hrábla po čemsi na chodníku. Mungojerrie dotčeně kvíkl, když ho popadla za kůži a rázně ho strčila do poloprázdné brašny hned vedle pouzdra se samostřílem. Už neřekla ani slovo. Harley zaburácel, když těsně míjela nárazník Benova vozu a začala nabírat rychlost… Ben Locksley polkl. Nikdy by to nepřiznal, ale jestli něco miloval, bylo to právě tohle – chvíle, kdy se život nečekaně vymkne z kloubů a vy se musíte sakra snažit, abyste to celé ustáli. Na nic nečekal. Jako vždycky zaťal zuby a sešlápl plyn až k podlaze.

Purpurová nit sebou zacukala. Ta smaragdově zelená ale byla pryč. Tak daleko, že by ji nezahlédl dokonce ani hodně, hodně pozorný Vidoucí.

Bosie se roztřeseně nadechl. Byli pryč. Všichni. A vida, tělo už taky fungovalo. Pomalu přešel na druhou stranu ulice. Vůbec si nevšiml, že se čas zase rozeběhl. Všechno zase začalo žít. Jako by se nic nestalo. Lidi za proskleným výkladem knihkupectví a kavárny si povídali a smáli se. Další příjemné odpoledne v téhle rozkošné čtvrti, dalo by se říct…
Ještě vteřinu si zoufale namlouval, že se mu to celé jen zdálo. Jenže pak udělal chybu. Podíval se dolů. Kolena se zatřásla a pak mu vypověděla službu úplně – teď už se opravdu musel opřít. Výklad knihkupectví byl momentálně nejblíž. Pevně stiskl rty a pomalu, pomaličku se po skleněné výloze svezl dolů. Objal si kolena.
Protože ona tam BYLA. Ta skvrna od krve. A byla zatraceně, zatraceně hnusně velká…

To be continued…