48.
Jsou rána, disponující skrytým potenciálem býti poněkud apokalyptickými. Znáte to. Příkrov temných mračen, zkyslá káva, naštvaní bohové a takové ty věci. A jsou rána, v nichž se z potencionální apokalypsy vyklube něco úplně jiného.
Bylo šest a celý svět jako by se vracel do normálu. Vtip je v tom, myslela si Průvodkyně, spouštějíc prostydlá chodidla na předložku u postele, co považujete za normální. Matně si vzpomínala, že se do lože, laskavě poskytnutého k smrti unavenou Shorty, dostala sotva přede dvěma hodinami. Také se jí v hlavě vynořila intenzivní vzpomínka na to, jak strašlivě ji Oscar v noci vyděsil – otřásla se, a v jeho vlastním zájmu prudce zadoufala, že i on je zpátky v posteli a odpočívá.
Zívla, protáhla se a sešla po studeném schodišti dolů do kuchyně. Tato část domu Shorty patřila, byla součástí dědictví po jakémsi značně výstředním prastrýci, který se – pokud Průvodkyně věděla – taktéž zabýval psychiatrií. Jeho portrét – na němž pózoval s nepatřičným úsměvem (a vycpaným ježkem), stále ještě visel v přijímací hale. Bastet sebeméně nepochybovala, že ani on by proti tomu, že si tu Anupův tým občas rozbije hlavní stan, neměl nejmenších námitek. A proti momentálnímu využití sklepních a půdních prostor už teprve ne. Podle doktorčiných historek patřil prastrýc Cecil k onomu vzácnému druhu gentlemanů, kteří se tváří v tvář smrti nejenže nepokřižují, ale ještě tu milou dámu pozvou na skleničku. Byl ozbrojen humorem, sebevražednou zvídavostí, mocným knírem a patologickým nedostatkem předsudků. K jedné z jeho zásad patřilo též přesvědčení, že vyskytovat se kdykoli po dvanácté hodině na světě střízliv je VELICE neslušné. Navzdory tomu prý prožil spokojený život člověka, jehož játra, srdce a rozpoložení vydrží prakticky jakoukoli zkoušku – což bezpochyby přivádělo k šílenství všechny doktory, škarohlídy a věřitele široko daleko.
Průvodkyně se na okamžik zastavila na podestě, vyhlédla oknem do vnitrobloku a schoulila se chladem. Už nepršelo, dokonce začínalo vycházet slunce. Černý Bentley bratrů Carpenterových se leskl jako antracitový šperk, a při pohledu na něj ji znovu zamrazilo. Už fakt, že se tu dvojčata nakonec rozhodla strávit noc, naznačoval, jak obrovský malér bylo včera nutno vyřešit. Jak blízko se Inkvizitor tentokrát dostal. A co všechno by ještě mohlo následovat. Londýn byl plný Vidoucích a jejich hostů, pozvaných na setkání – a tím i slabých míst. Oscar byl sice zpátky, ale stále ještě nevěděli, JAK přesně k tomu selhání došlo. Anup se sice tvářil zmužile, ale nepochybovala, že ho ta otázka stejně jako ji musí přivádět k nepříčetnosti. Ne, že by k průnikům a občasným šarvátkám nedocházelo už dřív. Poskoci lorda Inkvizitora to zkoušeli to pořád a pořád, s větší a menší úspěšností; snažili se je pochytat, smáznout ze světa jako něco deviantního a nesprávného. Věděla, že od té doby, co Inkvizitorovi před nosem vyfoukli Mungojerrieho, útoky budou častější. Ale prozatím to bylo přinejmenším 1:1. Až do včerejška. Tentokrát to přehnali.
A dostanou to zpátky i úroky.
Pode dveřmi kuchyně se svítilo. První co ji udeřilo do nosu, byla intenzivní vůně vajec se šunkou, kávy a ještě něčeho, co nedokázala okamžitě identifikovat. U sporáku stál Prevít. Byl rozcuchaný a v bílém bavlněném tričku a trenýrkách vypadal tak hubeně a bezprizorně, že ho málem reflexivně objala. Když si diskrétně odkašlala, trochu sebou škubl, ale jakmile se ohlédl, věděla, že si nemusí dělat starosti. Usmíval se.
„Dobré ráno,“ pokynul jí obracečkou.
„Dobré,“ usmála se taky. Je zajímavé, jak snadno si člověk zvykne na jevy, které by kdokoli příčetný pokládal za přinejmenším… nezvyklé. Reinkarnovaný viktoriánský básník v negližé, který si v šest ráno ve vaší kuchyni smaží vajíčka, a je navrch prokazatelně střízlivý, k takovým jevům bezesporu patří.
„Tedy, musím říct,“ zahuhlal s plnou pusou, zašklebil se a přisypal sůl, „že strávit noc na gauči u svého cvokaře, to může být někdy přímo… terapeutické.“
„Nepochybně. Zajímavé sny?“
„Uhm. Vlastně se mi zdálo, že tam byl. Oscar. Přišel, přikryl mě dekou a zase se odkradl.“
Položil obracečku a věnoval Průvodkyni znejistělý pohled.
„BUDE v pořádku, že ano?“
„Bude,“ ujistila ho.
„Ok,“ řekl tichounce.
Nutkání pohladit ho po přikrčených zádech zintenzivnělo. Pořád to byl sir Douglas, vzhledem k minulosti mu nevěřila ani za mák, přesto v něm bylo něco, co jste zkrátka nemohli nemít rádi. Něco, co ve vás podvědomě startuje ochranitelský pud. Něco, pomyslela si znepokojeně, co zjevně působí i na racionálního prevítologa.
„Koukněte, já vím, že tu ve skutečnosti nemám co dělat. Budu respektovat, že je to celý nějak… vaše hra. Jen se musím zeptat…“
„Ano?“
„To, co se mu stalo… Bylo to kvůli mně?“
„Bosie.“
„Bylo?“
„Nesmysl. To, co se tu teď děje, je mnohem složitější a starší záležitost. Je zbytečné, aby sis s tím dělal těžkou hlavu, zvládneme to. Neděje se to poprvé.“
„Ehm, je to možná úplně pitomá otázka, ale… Můžu nějak pomoct?“
„Jasně. Tím, že se uklidníš a budeš se držet toho, co ti řekne Shorty.“
„A že se do toho nebudu plést,“ usoudil bystře. „No, nemůžu říct, že bych takovou radu nečekal,“ dodal mrzutě.
Než se stačila nadechnout, aby mu odpověděla něco patřičnějšího a méně vřelého, pokrčil rameny.
„Vlastně to zní úplně logicky. Ovšem nemůžete čekat, že se nebudu ptát.“
„To by zajisté nečekal ani slaboduch.“
„Dobrá. Snídani?“
„Miluju vůni cholesterolu po ránu.“
„Je to vůně vítězství.“
Dveře se se skřípěním pootevřely a skulinou proklouzl Mungojerrie. Jako vždycky zamířil k ledničce, před kterou se posadil a hodil na ně přes rameno významný pohled. Průvodkyně si tiše povzdechla. Některé věci se nemění, jen se časem jaksi vybrušují k dokonalosti.
Některá rána nejsou tak temná.
A některé kočky nejsou tím, čím se zdají být.
Všechno je v pořádku.
Zatím.
46.
42.
Návrat Krásného Prevíta 